30. října ministerstvo obchodu USA oznámilo, že ve třetím čtvrtletí roku 2003 rostla americká ekonomika ročním tempem 7,1 procenta. Jelikož se však tyto statistiky neustále revidují, je otázkou, co vlastně znamenají („zázračná produktivita“ druhé poloviny 90. let 20. století téměř zmizela, když byly statistiky zpětně revidovány po krachu internetových firem v březnu 2000).

Ať je to jakkoli, je jasné, že Bushova administrativa v rámci strategie, která má vést v roce 2004 k jejímu opětovnému zvolení, neponechává nic náhodě. Nemusíte zrovna věřit v „politicko-obchodní cyklus“, abyste si uvědomili, že vstupuje-li do volebního roku, má vláda USA dostatek nástrojů k napumpování ekonomiky. Notoricky nejznámějším příkladem z dějin tohoto triku je Nixonovo oživení hospodářství v letech 1971-1972, které spočívalo v kontrole mezd i cen a „reformě“ bretton-woodského systému (rovnající se 32procentní přirážce k zahraničním dovozům a masivním deficitním výdajům v daném období) a které mu mělo zajistit znovuzvolení v roce 1972. Poté však začala růst inflace, bretton-woodský systém se zhroutil a USA se i s celým světem pohroužily (1973-1975) do nejhlubšího ekonomického poklesu od 30. let 20. století, jenž trvá dodnes. Nixon pracoval samozřejmě s dlouhodobými trendy, které daleko přesahovaly jeho předvolební strategii, cílem „politicko-obchodního cyklu“ však je, aby celý ten průser prasknul bezprostředně po volbách, což by po upevnění politické moci umožnilo maximální politickou flexibilitu, jak s tím „něco udělat“.

Nesporné však je, že v USA i na světových burzách panoval po tři roky (2000-2003) „medvědí trh“, přičemž zmizely bilióny dolarů papírové hodnoty, a „mírná recese“, která se, opět, jeví jako mírná jen díky pochybným statistikám, s nimiž se neustále manipuluje kvůli politickým cílům. Oficiální míra nezaměstnanosti v období 2001-2003, která činila 6 procent, nezahrnuje 1 procento amerického obyvatelstva, které je ve vězení, ani lidi, kteří z trhu práce vypadli úplně, a ani ty, kteří pracují na částečný úvazek (třebas i jen pouhých pár hodin týdně), zatímco by rádi pracovali na plný. Započítají-li se i tyto části obyvatelstva, pohybovaly by se odhady skutečné míra nezaměstnanosti zhruba okolo 11 procent. Ve skutečnosti zaniklo v americké ekonomice od roku 2000 na 2,7 miliónu pracovních míst a v údajích o zaměstnanosti nedošlo doposud k velkému zlepšení.

Stejně tak je jasné, že od konce boomu vyspělých technologií (kdy se například zjistilo, že 98 procent kabelů s optickými vlákny, které byly v předchozích letech položeny, se nikdy nevyužije) se Greenspan a Federální rezervní banka, počínaje lednem 2001, zabývají možností plnokrevného deflačního krachu. Sazba Federální rezervní (sazba, za niž Federální půjčuje bankám) se do června 2003 pochodovým krokem snížila z 6 procent na 1 procento. K tomu je třeba připočíst Bushovo snižování daní pro bohaté (přibližně o 200 miliard dolarů ročně) a rapidní zvyšování federálního deficitu (za rok 2003 se odhaduje na 375 miliard dolarů), k němuž dochází po vyrovnaném rozpočtu, jehož bylo dosaženo (s jistým přispěním kreativního účetnictví) v posledních letech Clintonovy vlády (je to tak trochu k popukání, když teď Demokraté útočí na Republikány kvůli rozsáhlým deficitním výdajům). A konečně, oslabování dolaru po roce 2002 (o 30 procent oproti euru a o 10 procent oproti jenu) má za cíl zlevnit americké zboží v zámoří. Doposud sice ani nezačalo snižovat každoroční americký schodek platební bilance ve výši 500 miliard dolarů, ale zato by v krátké době mělo vyústit v inflaci v USA, protože zvyšuje cenu dováženého zboží. Mezitím si Spojené státy musejí denně půjčovat 1,5 miliardy dolarů, aby tento schodek pokryly, a tak v současnosti odčerpávají 40 procent světových úspor. Minimální odhad zahraničního zadlužení na 2 bilióny dolarů (10 biliónů dolarů, které vlastní cizinci, vyvažuje 8 biliónů dolarů amerických aktiv v zahraničí) znamená, že celkové zahraniční zadlužení USA představuje již 20 procent HDP, což je míra typická pro zemi Třetího světa. Na splácení úroků ze zahraničního dluhu jde již celé 1 procento amerického HDP.

Současná vlna euforie z toho, že je medvědí trh let 2000-2003 ten tam, vychází z těchto (i dalších) papírových indikátorů růstu, který ještě nezvrátil žádný ze základních krizových trendů předchozích let a který se zakládá spíše na výše zmiňovaném růstu likvidity. Zdá se, že přes všechen humbuk konce 90. let 20. století kolem „nové ekonomiky“ a „revoluce“ ve vyspělých technologiích závisí zdraví americké ekonomiky stále na ochotě a schopnosti Američanů nakupovat domy a auta na úvěr – přesně jako před 40 lety. Zisky korporací v USA za třetí čtvrtletí obecně „vypadají dobře“, ale jak říkají komentátoři z „rakouské školy“ – třeba Richebacher – vyplývají většinou z úspěšného propouštění a zeštíhlování amerických korporací. Hlavní strategií uvolňování úvěrů se podařilo vyhnat zadlužení amerických „spotřebitelů“ do nebývalých výšin, a to počínaje důmyslným mechanismem refinancování hypoték, kterým se na základě přetrvávající (ale v současnosti se završující) celonárodní bytové bubliny vložila do rukou střední třídy kupní síla zvící stamiliard dolarů. Stejně jako ta dolarová, praskne i tato bublina po vzoru bubliny vyspělých technologií a miliónům lidí zůstanou obrovské hypotéky, které budou muset splácet. Greenspan a Bush doufali, že větší spotřebitelské výdaje udrží hospodářství při životě do doby, než naskočí výdaje korporací na kapitál, což je od II. světové války klasický model, jak se dostat z recese. Avšak vzhledem k tomu, že americké firmy fungují na 75 procent své kapacity a že se stále ještě vymaňují ze zadlužení, které vzniklo v letech růstu, nedošlo ke kapitálovým výdajům ani k výraznějšímu zvýšení počtu najímaných dělníků. Jedním z nejlepších indikátorů nedostatečné důvěry kapitalistů v současný vzestup je rapidní růst cen některých základních komodit (další paralela s oživením v letech 1971-73) v čele se zlatem, jehož cena stoupla v roce 2003 o 20 procent.

Nyní je důležité podívat se na mezinárodní rozměry amerického „oživení“, které jsou v samotných USA stále na okraji mainstreamového vnímání. Před patnácti lety se hlavní nerovnováha v mezinárodní ekonomice objevila mezi USA a Japonskem: japonské zboží dobývalo americký domácí trh a v Japonské bance se hromadily americké dolary. Dnes je ohniskem stále více nerovnováha mezi USA a Čínou, jelikož ta přetváří mezinárodní dělbu práce. Základním „motorem prosperity“ byly po léta asijské vývozy do USA směňované za dolarové rezervy. Odhaduje se, že jen Čína, Japonsko, Tchaj-wan a Jižní Korea drží přes 1 bilión dolarů a že většina těchto peněz se recykluje na amerických kapitálových trzích (jako třeba dluh vlády USA), aby se tak v samotných USA umožnila ještě větší expanze úvěrů, a tedy i spotřeba. Tak jako Evropa v 50. a 60. letech 20. století, tak i asijské průmyslové mocnosti dovolují USA financovat své deficity vlastními dluhopisy. Podobné trendy, byť ne ve stejném měřítku, jsou dnes stále viditelné u držitelů dolarů z Evropy a OPEC.

Toto stěžejní postavení dolaru ve světové ekonomice je onou hlavní hádankou, jejíž rozmotání nám umožní pochopit budoucí možnosti akumulace. Dolar je v „krizi“ zhruba od roku 1958, kdy se začal bretton-woodský systém rozpadat, a přežil kolaps tohoto systému (1971-73) i tři desetiletí otevřeně „dolarového standardu“ (oproti předešlému standardu „směny zlata“ z let 1944-1971). Během tohoto období americký průmysl zeštíhlel, přesunul se do ciziny a zůstala z něj jen skořápka. Nyní, když se objevila Čína, se do Šenženu přemísťují dokonce i maquiladory, podniky na americko-mexické hranici. Již 45 let dotují cizinci americké deficity – což je cena, kterou platí za přístup na obrovský domácí trh USA. Mezi trendy, které dodnes jdou proti prudkému oslabování dolaru, patří přímé zahraniční investice do USA (částečně mají obejít možný protekcionistický odpor obhajovaný některými složkami amerického průmyslu, ale i organizované práce) a repatriace zisků ze stále značných amerických aktiv v zahraničí. Avšak ani sebevětší zmírňování rozměrů úpadku amerického hospodářství, který probíhá od 50. let 20. století, nemůže zastřít stále fiktivnější charakter americké ekonomiky jako celku, když ji podpírají cizinci z důvodu, že je „příliš velká, než aby mohla padnout“. Jeden indikátor ukazuje tento trend lépe než kterýkoli jiný: „Tobinův kvocient“ – buržoazní koncept vyjádřený poměrem současné hodnoty celkových kapitálových aktiv a dnešní cenou jejich nahrazování. Jedna studie ukazuje, že po celé 20. století až do roku 1995 tento poměr kolísal kolem 1 se zřejmými odchylkami pod 1 (krizová a deflační 30. léta 20. století) a nad 1 (inflační vzestup 60. a 70. let 20. století). V letech 1995 až 2002 vzrostl Tobinův kvocient u amerických kapitálových aktiv na ohromující úroveň 2,11. Úvěry, které to umožnily, zvětšovali povětšinou cizinci.
Toto zvýšení provází ve stejných letech podobné posilování dolaru, které přichází po levném dolaru v letech 1985-1995. Po roce 1995 byly zahraniční investice do dolarových aktiv „zlatým kruhem“, v němž značné zisky (např. burzovní mánie) doplňovalo vytrvalé posilování samotného dolaru. Počínaje rokem 2000 se zlatý kruh změnil v kruh bludný, kdy na sebe vzájemně působila hroutící se hodnota cenných papírů a oslabující dolar, takže zahraniční investor ztrácel na obou koncích. Do roku 2002 se přímé zahraniční investice v USA dostaly do záporných hodnot a šéf Evropské centrální banky Wim Duisenberg nahlas uvažoval o tom, zda bude „nevyhnutelné“ oslabování dolaru postupným ústupem, či globální panikou.

To je však maximum, které nám může odhalit pouhá „ekonomie“; a je nezbytné, abychom se při kritice politické ekonomie podívali také na „politiku“, a mohli tak pochopit, do jaké míry se USA podaří přimět zbytek světa, aby platil za jejich úpadek a krizi. Úspěch či nezdar zde bude částečně určovat délka současného oživení „úbytku pracovních příležitostí“ v USA.

Fundamentální otázkou amerického kapitalismu je, aby po světě obíhala masa fiktivního kapitálu (nejbezprostředněji ztělesněná oněmi 2 bilióny dolarů vnějšího dluhu), která se utvářela celých těch 45 let dotované hegemonie dolaru, a umožnilo se tak zhodnocování tohoto kapitálu skrze extrakci adekvátního množství nadhodnoty. (A to zde ani neuvažujeme o neznámých biliónech zaneprázdněných na globálních trzích s deriváty a v ochranných fondech.) Toto je klíč k americké zahraniční politice, jejímž cílem je prolomit všechny zbývající překážky takovéto extrakce. Dosahuje toho prostřednictvím neoliberální politiky Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, které vysávají čtyři miliardy lidí v 80 zemích Třetího světa. Dosahuje toho otevřením bývalého sovětského bloku a jeho nesmírných přírodních zdrojů bezprecedentnímu drancování, čímž vyvolala (jen v případě Ruska) největší mírový demografický úbytek v moderních dějinách. Dosahuje toho otevřením Číny, jejíž ekonomice nyní hrozí, po 20 letech ročního růstu o 8-10 procent, již „přehřátí“, protože vstřebává tolik přebytečných dolarů. Dosahuje toho skrze NAFTA, zónu volného obchodu s Kanadou a Mexikem, a nyní má v úmyslu rozšířit tuto zónu na celou Latinskou Ameriku. Americká politika teď klepe na dveře zbývajících obchodních bloků, Evropy a asijských průmyslových mocností, které představují určitou překážku pro jakési neoliberální drancování aktiv prostřednictvím „korporačního vedení“, které přivodilo zhroucení v samotných USA v období po roce 2000. Díky asijské krizi v letech 1997-1998 získaly USA důležitou výhodu, poněvadž donutily Jižní Koreu, aby se otevřela, a další země přinutily k „reformám“. (Současné studie odhadují, že do roku 2015 se z USA přesune do Indie 3,3 miliónu pracovních míst ve službách, čímž se z Indie spolu s Čínou stane další zdroj drancování.) USA získaly silné opěrné body po celé Eurasii, přičemž mají vojáky od Gruzie až po Uzbekistán (a americkým základnám přikývly i Polsko s Rumunskem), a cílem jejich politiky je vyvádět Evropu, Rusko, Indii, Čínu a Japonsko z rovnováhy, aby byly přístupné potřebám „jediné zbývající supervelmoci“ na světě.

Pokud a dokud Evropská unie nemůže rozvíjet politickou a vojenskou sílu, která by odpovídala její hospodářské velikosti, je největší překážkou této strategie USA, jak přimět zbytek světa, aby dotoval jejich úpadek, Asie a hlavně Čína. Od krize v letech 1997-98 asijské mocnosti neustále podnikají váhavé kroky k vybudování obchodního bloku podobného Evropské unii a NAFTA, což by nakonec znamenalo celní unii, asijskou měnu a něco jako Asijský měnový fond nezávislý na MMF. (Ten navrhli Japonci, ale USA je umlčely.) Všem je zřejmé, že tato strategie ve finále sází na vymanění se ze závislosti na přístupu k americkému trhu a z pokračujícího hromadění dolarů výměnou za zboží. Proto USA (třeba během asijského zhroucení skrze osobu ministra financí Roberta Rubina) tyto pokusy zesměšňují právě tak, jako se jim opakovaně (prostřednictvím Británie, NATO a nejnověji skrze afghánskou a iráckou válku) daří brzdit sjednocování Evropy.

Až doposud neříkala tato stručná analýza nic o další potenciální překážce, která stojí v cestě zvládnutí kapitalistické krize v USA: o americké dělnické třídě. Částečně je to tím, že americký kapitál byl od roku 1973 velmi úspěšný při snižování životní úrovně 80 procent amerického obyvatelstva, aniž by došlo k většímu otevřenému odporu. Tento úspěch se mimo jiné zrcadlí v utlumení stávkové aktivity téměř na nulu. Možná již ale tento útok na dělnickou třídu zašel tak daleko, jak jen to jde. Obrovské ztráty, které utrpěly vzájemné fondy obyčejných pracujících lidí při burzovním zhroucení, zvyšující se rychlost, s níž miliónům lidí mizí vidina důchodu, exploze cen soukromé zdravotní péče, nekonečné skandály korporací v posledních letech (Enron, World.com, Tyco atd.), sílící zhnusení zlatými padáky, které dostávají vysocí manažeři vytunelovaných korporací (nebo tučnou sumou 139 miliónů dolarů, kterou dostal Richard Grasso, bývalý šéf newyorské burzy cenných papírů) – to vše rozrušilo pravicově populistickou základnu neoliberální úspornosti uplynulých 30 let. Stávky v supermarketech a dopravě, které začaly v říjnu v Los Angeles, měly široké sympatie lidí a dostávalo se jim podpory, která byla léta nevídaná. Vrátit americké minimální mzdě (6,50 dolarů na hodinu) její kupní sílu z doby před 30 lety by znamenalo zvýšit ji na 18 dolarů za hodinu. A tak by dokonce i umírněná ofenzíva dělnické třídy za opětovné získání pozic ztracených během uplynulých třech desetiletí mohla značit konec dolarového impéria.

Přeložil: Jindřich Lukáš a Vadim Barák