Stručné dějiny světového hnutí dělnické třídy od Lassalla po neoliberalismus:
Deformující hegemonie neproduktivních středních vrstev (1988)
Loren Goldner

Poznámka na úvod

Následující esej je jakýmsi ”myšlenkovým experimentem” pokoušejícím se vystopovat kariéru a dopad ”člověka negace”, kterého konec konců Hegel teoreticky rozpracoval jako ”pruského monarchu”, jenž ”univerzálně pracuje” v říši státu (a tedy i v umění, filozofii a náboženství), ale jehož ”práce” netransformuje přírodu, nezapojuje se do toho, čemuTeze o Feuerbachovi říkají ”vědomá transformativní činnost”. Příroda je pro tuto postavu tím, co Hegel považoval za říši pouhého opakování a za ”nudné”. Hegelův ”univerzálně pracující” pruský státní byrokrat je tou nejdůkladnější definicí toho společenského typu, který nakonec po jednu epochu (1875-1975) ovládl ”levici” a který byl protipólem (jak napsal Marx v Grundrisse) ”individuality stejně všestranné ve své výrobě jako ve své spotřebě a jejíž práce se již nejeví jako práce, protože dějinná potřeba nahradila potřebu přirozenou.” Tato postava, konec konců symbolizovaná Ferdinandem Lassallem, mohla prospívat jedině v období, jemuž dominoval ten druh materialismu, který Marx napadal v Tezích o Feuerbachovi, materialismus od starověku až po Feuerbacha, který nevstřebal ”aktivní stránku rozvinutou idealismem” a který ”nechápe aktivitu jako objektivní” – koncepce jež přežila ještě dlouho po Marxovi. Mezinárodní éra státního úředníka na ”levici” vymezuje éru centrálnosti nejprve německé sociální demokracie (Lassalle) a především ruské revoluce a centrálnosti ”ruské otázky” pro mezinárodní definování levice. Dnes můžeme pochopit skutečný význam ”kontinuální linie” této postavy od roku 1789, přes roky 1848 a 1917 až po rok 1975. Tímto významem je evoluce merkantilismu a ne socialistické revoluce. Kontinuální linie vede od Saint-Justa k Fichtovi, Něčajevovi a Tkačevovi, ke Stalinovi, Maovi, Ho-Či-Minovi a Pol Potovi.

srpen 2000

”Dokud se ale nedosáhne revoluce, dokud si proletariát nepřivlastní nástroje společenské práce, vytváří tento nelítostný proces vývoje prakticky novou třídu maloburžoazie. Je přesným opakem sedláka a individuálního drobného kapitalisty tak jako je moderní liberál státní kontroly přesným opakem starého individualistického liberála. Skládá se především z administrátorů nové socializované ekonomické struktury, jež bez nich nemůže kapitalisticky existovat.”
C.L.R. James, Poznámky k dialektice (1948)

 ”Ať je jejich společenský původ jakýkoliv, ať jsou jakékoliv jejich subjektivní motivy, faktem zůstává, že stalinismus nalézá tuto kastu dělnických vůdců po celém světě, v Číně, v Koreji, ve Španělsku, v Brazílii, všude – intelektuálové, dělničtí vůdci, dělníci, kteří povýší…kasta roste, mění své složení, ale zůstává jako entita. Čelí smrti, podstupuje mučení, nachází energii, duchaplnost, zanícení, etabluje tradici, udržuje ji, rozvíjí ji a se smělostí a sebedůvěrou, jež může pocházet jen od lidí, kteří si jsou jistí svým dějinným posláním, páchá ty největší zločiny.”
C.L.R. James (tamtéž)

”Když tak přemýšlím nad Trockého spisy, vidím v nekonečném řetězu tuto posloupnost příčiny a následku. Stalo se toto, pak něco jiného, pak stalinistická byrokracie udělala tohle, potom…a tak pokračuje v nekonečné řadě výkladů, fascinujících, brilantních, plných pochopení a osvícenosti, aby se nakonec zřítil ke svým katastrofálním omylům… Naopak my, kdo ukazujeme, že stalinistická příčina mohla mít mohutný celosvětový následek, protože vyvolala třídní síly nepřátelské proletariátu a vlastní kapitalistické společnosti v tomto stádiu jejího vývoje, navracíme do proletářského boje dějinný boj tříd se společenskými kořeny. Končíme s demoralizující a vlastně sebezničující teorií, že by všechno bylo v pořádku nebýt zásahu stalinistické korupce.”
C.L.R. James (tamtéž)

Anglofrancouzská fáze: před porážkou Komuny

Klasické hnutí pracujících bylo mezinárodním hnutím pracujících lidí, které se objevilo prvně v Anglii a ve Francii v posledních desetiletích 18. století, často v formách boje obtížně rozlišitelného od bojůřemeslníků a městské i venkovské chudiny. V západním průmyslovém světě druhé poloviny 19. století jen sílilo formováním masových odborů a dělnických politických stran. Kulminovalo v období své zdánlivě nezadržitelné mezinárodní hegemonie – přibližně od roku 1890 do roku 1920 – během nějž mnozí pozorovatelé, sympatizující či nepřátelští, považovali jeho triumf za nevyhnutelný. Toto hnutí – klasické hnutí pracujících – skončilo v období rekonstrukce po II. světové válce, přičemž jeho poražený dějinný odkaz ztělesňoval ”reálný socialismus” států východního bloku a západní kapitalistické sociální státy inspirované jeho definitivním paradigmatem, sociální demokracií.

Z výše řečeného by mělo být zjevné, že termín ”klasické hnutí pracujících” rozhodně není stejného rozsahu jako dělnická třída námezdně pracujících, jejichž počty po II. světové válce dál rostly na celé zeměkouli a jejichž pozoruhodné vzedmutí v celosvětové vlně stávek a bojů v letech 1968-1973 poslalo k ledu poválečnou ideologii ”integrace dělnické třídy”. Opotřebované pozůstatky klasického hnutí pracujících přetrvávají až do těchto dnů a to v upadajícím odborovém hnutí a dělnických politických stranách, které se na přelomu 19. a 20. století dostaly v celém západním světě na ústřední scénu. Hovoříme-li ale o ”klasické” fázi hnutí pracujících, děláme to proto, abychom spojily určitou jeho koncepci se specifickou fází dějin, zhruba 1840-1945. A realitou, která podporuje tuto definici, je fakt, že při obnově boje dělnické třídy v období 1968-1973 se organizační projevy klasického hnutí pracujících seskupily proti radikálním akcím dělnické třídy. K takovým neshodám docházelo v dějinách i dříve, mnohokrát, ale jako ”systémové” je vnímaly jen menšinky na okrajích hnutí. Dnes je však nezbytné nabízet teorii klasického hnutí pracujících, aby ukázala svůj rozměr a své meze. (Právě v kontextu mezinárodní definice klasického hnutí pracujících se stává možným uvědomit si jeho často odchylující se národní specifika).

Toto hnutí se šířilo západním světem spolu s kapitalistickým průmyslem a společenskými vztahy a v západní Evropě poloviny 19. století se stalo především nositelem vize přesahující kapitalistické společenské vztahy – socialismu či komunismu. Jako takové vzešlo z exploze evropského ”třetího stavu”, z liberálního hnutí proti starobylému režimu. Kadenci této separaci klasického hnutí pracujících od evropského liberalismu, vzniku (koncem 30. let 19. století v Británii) ricardiánských socialistů a vize ”dělnického státu” dodaly radikální fáze francouzské revoluce, červencová revoluce roku 1830 a konečněčervnové dny v Paříži roku 1848.

Tato poslední událost, více než jakákoliv jiná, vyvolala ”strašidlo obcházející Evropou, strašidlo komunismu” invokované o rok dříve Marxem a Engelsem v Komunistickém manifestu. Strašidlo revoluce bylo přítomné i v Anglii a to během krize let 1832-1834 a v roce 1848, těsně před povstáním dělníků v Paříži, dosáhnul chartismus skoro-konfrontace s anglickým kapitalismem. Tato mobilizace se ukázala jako vrchol chartismu a v 60. letech 19. století Marx s Engelsem už analyzovali známky zburžoaznění v jedné vrstvě anglické dělnické třídy. Pařížské události roku 1848, jimiž vyvrcholil vývoj započatý francouzskou revolucí, udělaly z Francie a nikoliv z Anglie ohnisko vzniku politického hnutí pracujících v 19. století. Ústřední úloha Francie skončila s rozdrcením Pařížské komuny v roce 1871 a poté vedení hnutí přešlo na jeho definitivní paradigma, Německou sociálně demokratickou stranu (SPD) a její odborovou paži. O něco později Kautsky napsal, že klasické hnutí pracujících si vzalo svoji politickou ekonomii z Anglie, svoji politiku z Francie a svoji filozofii z Německa, ačkoliv ta už byla ideologií odporující Marxově a Engelsově formulaci (z Komunistického manifestu), že komunismus ”není nic než skutečné hnutí rozvíjející se před našima očima” a ne výtvor nějakých reformátorů světa.

Německo-polsko-ruský koridor

Takto chápané dějiny klasického hnutí pracujících vypadají jako dějiny přesunu jeho epicentra směrem na východ. Neboť pro nikoho není tajemstvím, že se brzy poté, co Kautsky nabídnul výše zmíněnou formulaci, přesunulo epicentrum revoluce dělnické třídy z Německa do Ruska, či přesněji do německo-polsko-ruského koridoru (zosobňovaného takovými postavami jako Rosa Luxemburgová, která byla doma ve všech třech světech) a to roku 1905 a ještě dramatičtěji v roce 1917. Dějiny klasického hnutí pracujících jsou dějinami kontinuity i radikální diskontinuity a při posunu od hegemonie francouzské k hegemonii německé po roce 1871, stejně jako při posunu od hegemonie německé k hegemonii ruské po roce 1917, jsou inovátory vždy teoretici – stačí si jen vzpomenout (aniž byste byli ”leninista” nebo ”trockista” či ”bordigista”) na příklady Lenina, Trockého a Bordigy – kteří z hlediska předešlého dominantního paradigmatu vypadají jako kacíři.

”Zlomový bod dějin, kde se dějiny nezlomily,” tak C.L.R. James popisoval světový dopad ruské revoluce roku 1917. Před tímto rokem byli ruští revolucionáři hlavně obskurními figurami na okraji mezinárodního hnutí, jejichž gargantuovské boje vnitřních frakcí v exilovém pařeništi často připadaly šedým eminencím středoevropského socialistického hnutí, které se je snažily usmiřovat, jako nepochopitelné. Trockého teorie permanentní revoluce (převzal Marxovu podobnou formulaci ohledně Německa z roku 1848) byla před rokem 1917 fakticky unikátní i v ruském hnutí tím, že vedoucí úlohu v nadcházejícím svržení carství připisovala dělnické třídě. Fakticky všichni ostatní ruští revolucionáři, včetně Lenina, zůstali uzavřeni v lineární, stádiové teorii dějin, zděděné z kánonů Druhé internacionály soustředěné v německé SPD. Až události v Rusku roku 1917 přinutily Lenina, aby se rozešel se svojí vlastní ortodoxní minulostí a přijal verzi Trockého názoru, kolem níž shromáždili bolševickou stranu včas na to, aby provedli listopadovou revoluci. I sympatizující pozorovatel jako Antonio Gramsci nazval ruskou revoluci ”revolucí proti Das Kapital” – formulace s níž menševičtí oponenti bolševiků v Rusku a sociálně demokratičtí oponenti v zahraničí rychle souhlasili. Proletářská revoluce v zemi, kde v průmyslu pracovalo snad 15% obyvatelstva, vypadala – bez strategie ”permanentní revoluce” – jako voluntaristická absurdita.

Vystopovat tuto ”světovou linii” mezinárodního hnutí, zejména jeho revolučního břitu, je nezbytné, protože jeho dějiny vyprodukovaly kategorie, s nimiž většina lidí, až donedávna, analyzovala jeho dráhu, kategorie, které infiltrují naše myšlení až do dnešních dnů. Je-li západní revoluční levice očividně v krizi, je to částečně krize zřejmých ruin starého teoretického paradigmatu a absence paradigmatu nového, které by umožňovalo pochopit jak současnost tak budoucnost, což nutně vyžaduje reinterpretaci minulosti.

Ruská revoluce ve vlastním pojetí bolševiků nebyla nikdy chápána (v rozporu s obecně platnou mincí v některých libertinských a ultralevicových kruzích) jako revoluce za vybudování pozdějšího, Stalinova groteskního vynálezu ”socialismu v jedné zemi”. Bylo to spíš neočekávané první předmostí předjímané světové revoluce následující první světovou válku. Byl to annus mirabilis 1919, kdy se tato revoluce zdála velmi blízko realizaci v Německu, Rakousku, Itálii, Maďarsku a dokonce letmo i v Anglii (leden 1919), po čemž následovala závažná stávková vlna ve Francii a celosvětový vzestup stávek na všech kontinentech včetně rozrůstající se koloniální sféry. Centrem bolševické strategie bylo, jak v té době každý věděl, Německo, kde existovaly vyspělé materiální podmínky, které by usnadnily přechod Ruska ze zaostalosti. Německá revoluce ale byla v letech 1918-1921 (s tečkou v roce 1923) poražena v nerovném procesu nemilosrdné represe a kooptace. Ruská revoluce byla izolována a poslední vojenskou intervenci ze zahraničí (včetně amerických vojáků) vyhnala teprve roku 1921. Dějiny se neobrátily a bezprostřední důsledky této porážky sahaly minimálně až do poloviny 70. let 20. století.

V prvních letech po roce 1917 ruští bolševici a jejich spojenci (včetně těch, kteří se proti nim nakonec postavili zleva: například KAPD ještě v roce 1921 vyhazovala do vzduchu muniční vlaky vezoucí zbraně bílým) v mezinárodním hnutí dál zacházeli s ruskou revolucí jako s první téměř náhodnou šarvátkou globálního procesu soustředěného v Německu. Takovéto idylické dny ale nemohly vydržet a když do roku 1924 vznikla Stalinova teorie ”socialismu v jedné zemi” (coby minimální definice finální porážky internacionalistického impulsu revoluce), radikálně se změnila i vnitřní dynamika značné frakce světového hnutí pracujících orientované na mladý sovětský stát. V historii, která je poměrně dobře známá, jak v Rusku tak v bratrských stranách Komunistické internacionály, se tato internacionála rychle stala nástrojem sovětské zahraniční politiky a podrobila radikální dělnické frakce na západě a nacionalistická hnutí v koloniálním světě politické rovnováze sil uvnitř ruské strany a v ruské společnosti a odpovídající mezinárodní strategii těchto sil. Většina radikálního křídla klasického hnutí se tak na jednu celou epochu naučila ”mluvit rusky”.

V ruské revoluci a jejích mezinárodních implikacích pro hnutí pracujících bylo více než jedno historické novum. Už to byl dostatečný rozchod se světem před rokem 1914, že politická strana s kořeny v Druhé internacionále a říkající si marxistická stála v čele státu, který si říkal socialistický. A ještě větším rozchodem bylo, když tento stát během jednoho desetiletí získal radikálně autoritářský, ne-li totalitní charakter, poněvadž Stalinova frakce triumfovala nad svojí poslední organizovanou opozicí uvnitř ruské strany, o těch mimo ni ani nemluvě. Tak jako tomu bylo s ruskými revolucionáři v Druhé internacionále, tak tomu bylo i s vnitřním životem bolševické strany: v roce 1928 chápal význam vnitřní frakční situace a porážky Trockého jen zlomeček komunistů v zahraničí.

Ale vznikem prvního ”socialistického” státu vedeného údajně ”marxistickou” stranou, která v roce 1924 proklamovala dříve neznámou a nemyslitelnou doktrínu ”socialismu v jedné zemi”, se inovace ruské revoluce a vzniku Kominterny nevyčerpávaly. Stejně důležité a dlouhodobě možná ještě důležitější bylo, že se koloniální svět z před roku 1914 plně vynořil jako aktivní síla v globálních dějinách. Pohyb epicentra revoluce na východ z Francie do Německa a do Ruska se v Rusku nezastavil. Během desetiletí po roce 1917 se v antikoloniálních vlnách rozšířil do Maroka, Egypta, Indie a Číny a roku 1918 v podobě neklidu i do nejvyspělejší asijské kapitalistické země, do Japonska. Z hlediska Evropy a severní Ameriky se v ruských letech 1905 a 1917 dala snadno rozpoznat jejich kontinuita i diskontinuita s klasickým západním hnutím dělnické třídy.

Pro koloniální svět byla ruská revoluce nacionalistickou událostí. Ale pro nezápadní svět měl zejména rok 1905 ale i 1917 jiný, zdánlivě hlubší význam. Roku 1905 uvedla revoluci v Rusku do pohybu porážka Ruska z rukou Japonska. Japonské vítězství bylo pro nezápadní koloniální sféru světodějnou událostí prvního řádu. Bylo to poprvé, kdy se nezápadní zemi povedlo porazit západní mocnost jejími zbraněmi ekonomického rozvoje a technologií moderního válčení. Japonské vítězství roku 1905 elektrizovalo barevné koloniální národy na celém světě stejně, jako elektrizovalo černé Američany v jedné vyspělé kapitalistické zemi, ve Spojených státech. Význam Japonska pro rozvoj nezápadního koloniálního světa v průběhu 20. století nelze podceňovat a nelze podceňovat ani jeho význam pro exkoloniální svět, který dosáhl nezávislosti po I. světové válce a zejména po II. světové válce. Dokonce i během nejagresivnější imperialistické fáze Japonska v letech 1931-1945 se této zemi částečně dařilo prezentovat se národům, které dobyla, jako osvoboditelka od západního koloniálního útlaku.

To, jak koloniální svět vnímal japonské vítězství, rovněž ovlivnilo jeho vnímání ruských revolucí v letech 1905 a 1917. Rusko sice beze sporu bylo západní mocností a ”žalářem národů” s vlastními imperiálními ambicemi, ale rovněž mělo status prostřednické země, obtěžkané zahraničním dluhem a šikanované těmi samými britskými a francouzskými impérii, která po roce 1919 zůstala dvěma koloniálními mocnostmi par excellence. Ruská revoluce roku 1917 byla tudíž v koloniálním a polokoloniálním světě (a důležitými prvky v samotném Rusku) mnohem častěji chápána jako úspěšné hnutí národní obrody než jako úspěšná předsunutá šarvátka ve světové proletářské revoluci s centrem v Německu, v revoluci, k níž navíc nikdy nedošlo. Obzvláště po začátku 20. let 20. století, kdy internacionalistická, ”kosmopolitní” orientace na pracující třídy západu zmizela pod nacionalismem Stalinova ”socialismu v jedné zemi”, se status Sovětského svazu a Kominterny v koloniálním a polokoloniálním světě stmelil stejnou měrou jako japonské vítězství roku 1905 se stejným ústředním jádrem národního sebeprosazení.^[1]

Tato nová extenze mezinárodní politiky dělnické třídy, spolu se samotnou existencí sovětského státu, byla centrálním bodem zlomu v dějinách klasického hnutí pracujících ve 20. století. Ať byly ideologické iluze, které dříve obklopovaly jeho chápání sebe sama a chápání těch, kdo je pozorovali, nebo proti němu bojovali, jakékoliv, hnutí pracujících v Evropě a Spojených státech se vždy zdálo být hnutím třídy proti třídě. Nikdy před rokem 1917 nebylo hnutí očividně ovlivňováno zájmy zahraniční politiky a potřebami údajně ”dělnického státu”, nebo později modelem socialismu, který tento stát podle svých slov představoval. Ale ještě méně bylo toto klasické hnutí přímo ovlivňováno boji v koloniálním nebo polokoloniálním světě, či po triumfu čínské revoluce v roce 1949 tamními ”reálně socialistickými” státy. (Předtuchy tu však byly: dopad španělsko-americké války (1898) v USA a búrské války (1902) v Británii; agadirská krize v Německu a ve Francii roku 1906; barcelonský ”tragický týden” v roce 1909 vyvolaný brannou povinností k potlačení revolty ve španělském Maroku; v roce 1912 se právě vzniklá ”komunistická levice” v Itálii zapojila do exemplárních akcí proti italské intervenci v Libyi.) Bylo-li hnutí pracujících v definitivním pojetí sebe samého vždy ”mezinárodní”, ve skutečnosti bylo před rokem 1914 dost výlučně evropskou a severoamerickou záležitostí s ozvuky a dopady v Japonsku a Latinské Americe. V letech 1905-1917 ale západní rámec, z nějž se klasické hnutí pracujících zrodilo, explodoval. Jednalo se sice o posun k opravdové internacionalizaci, ale cenou za ni byla nesmírná zajížďka v teoretickém chápání toho, k čemu došlo a co se odehrávalo. Bylo tomu tak hlavně proto, že nejradikálnější fáze hnutí, 1890-1920, slábla coby referenční rámec, poněvadž ve 20. letech 20. století do tohoto dramatu vstoupil koloniální a polokoloniální svět (fakticky k tomu došlo částečně proto, že revoluční impuls západního hnutí pracujících slábnul). Plné implikace tohoto vývoje a této zajížďky – časové protnutí starých tradicí ”třída proti třídě” se zájmy národního státu a s ”antiimperialistickými” boji a později i státy v koloniálním a polokoloniálním světě a transformace třídního boje na západě z ”vertikálního” ne zjevně ”horizontální” rámec – sahaly až daleko do období po II. světové válce.

Proti zde načrtnutému obrazu lze vznést určité námitky a je nezbytné ihned se s nimi vypořádat. První námitkou je, že kapitalismus byl vždy integrálně mezinárodním fenoménem a že už v 17. století vykazuje atlantická politická ekonomika, zahrnující i severní Ameriku, Karibik, Latinskou Ameriku a západní Afriku, vlny bojů námezdně pracujících, rolníků, otroků a Indiánů. Tato tendence kulminuje v mezinárodním rozměru francouzské revoluce, prvně v jejích plných mezinárodních dopadech od Anglie přes Rusko a Levantu až po západní polokouli, a nakonec v haitské revoluci, která otřásla Napoleonovými plány na západní polokouli a vynutila si v roce 1803 prodej Louisiany USA. Druhá námitka může vyvstat z toho, že jsme se nezabývali dopadem vzestupujícího kolonialismu a imperialismu na klasické hnutí pracujících, obzvláště po roce 1870, dlouho před událostmi let 1905 a 1917. Na tuto druhou námitku odpovíme za chvíli. A k té první: privilegujeme hnutí námezdně pracujících v severoatlantickém světě, obzvláště v Anglii a Francii, a hnutí, která po něm následovala, protože to bylo toto hnutí, kdo udával tón a poskytoval modely pro mezinárodní pohyb epicentra hnutí ze západu na východ.

Uvést vás do pozadí imperialismu konce 19. století a jeho dopadu na klasické hnutí pracujících znamená postoupit k samému srdci otázky nastolené změnou fází v letech 1905-1917. Interpretace tohoto vývoje radikálním křídlem hnutí po roce 1921 se sama stala jednou z hlavních, ne-li tou nejhlavnější, ”gnozeologických čoček”, kterými se na tento fenomén nahlíží. Stala se středobodem analýzy povahy světového kapitalismu a osudu hnutí a konečně i porážky a neúspěchu světové revoluční vlny let 1917-1921, díky nimž zůstal sovětský stát – sám obrácený proti světové revoluci – skoro 25 let v izolaci.

Od německého a italského sjednocení k dekolonizaci

Začneme tím, že si připomeneme jisté charakteristické skutečnosti, které pro současného čtenáře nemusí být ihned evidentní. V roce 1914 byla velká většina dnes existujících národních států obsažena v britském, francouzském, hohenzollernském, habsburském, ruském a otomanském impériu a další zóny byly začleněné do amerických, holandských, španělských, portugalských a italských kolonií. Většina těchto národních států dosáhla formální nezávislosti prostřednictvím antikoloniálních hnutí, které získaly na síle po I. světové válce a především během dekolonizační vlny let 1945-1962, která přišla po II. světové válce. V portugalských koloniích a v Indočíně pokračovaly antikoloniální a antiimperialistické války i v období 1962-1975. Latinská Amerika, jejíž většina dosáhla nezávislosti na Španělsku do roku 1826, měla stále podřízený, fakticky neokoloniální status vůči anglickému a francouzskému (a po 90. letech 19. století americkému) finančnímu kapitálu. Moderní imperialismus vznikl v několika desetiletích po depresi roku 1873, přičemž tento proces vyvrcholil roku 1885 berlínskou konferencí o rozdělení Afriky mezi západní mocnosti a následnou kolonizací většiny zbývajícího světa v Asii a Oceánii západem. O hlavních ekonomických příčinách tohoto imperialistického uchvatitelství se diskutuje dost a zde nás nemohou zajímat. Nicméně tento fenomén, který už začal vtahovat vývoj v Latinské Americe, Africe a Asii do domácích politických témat v hlavních kapitalistických mocnostech, byl součástí fundamentální transformace politického života ve vyspělém kapitalistickém světě; v této míře bylo klasické hnutí pracujících ”internacionalizované” už před rokem 1905.

Dále nesmíme zapomínat, že ještě v roce 1870 se mezi původním severoatlantickým jádrem kapitalismu, soustředěným v Anglii, Francii, Belgii a Spojených státech, a říšemi, které dominovaly východní Evropě, plně neustavil italský a německý národní stát. Tak velká reorientace mezinárodní mocenské rovnováhy, jakou byl vznik jednotné Itálie a Německa ve spojení s formováním světového imperialismu v letech 1870-1914, nemohla nemít velký dopad na evropské hnutí dělnické třídy a obzvláště ve střední a východní Evropě vytvořila atmosféru, která byla obecně stejně nabitá národnostní otázkou jako otázkou sociální. Marx s Engelsem a později němečtí, rakouští a ruští teoretici Druhé internacionály museli fakticky věnovat velkou pozornost národnostní otázce, jelikož zajímala utiskované národnostní menšiny ve čtyřech středo a východoevropských říších (stejně jako věnovali velkou pozornost irské otázce v politice britské dělnické třídy).

Ústřednost mezinárodní mocenské rovnováhy a strategických rozhodnutí dělnických hnutí v rámci mezinárodní politiky je často opomíjenou ale centrální součástí Marxova a Engelsova díla a tudíž i odkazu starého hnutí. Formulace z Komunistického manifestu”dělníci nemají žádnou vlast” pro ně nebyla jen pouhou řečnickou frází; byla pracovním vodítkem k velmi spletitým vztahům mezi třídou, národem a mezinárodní politikou. Od počátku chápali hnutí dělnické třídy především jako hnutí mezinárodní a analyzovali jeho vývoj v každém národním sektoru ve vztahu ke strategickému hledisku celé mezinárodní situace. Otázka národního sjednocení a postojů Británie, Francie a východo a středoevropských říší byla v revolucích roku 1848, v nichž dozrála, fundamentální. Následná otázka národního sjednocení Itálie a zejména Německa v 60. letech 19. století byla stejně zásadní. Marxovou a Engelsovou základní pracovní zásadou při analyzování tohoto vývoje bylo vždy dávat přednost tomu, co mělo tendenci dělnickou třídu spojovat a stavět se proti tomu, co směřovalo k její fragmentaci. V konkrétních Marxových a Engelsových spisech na tato témata nenajdeme žádný abstraktní postoj k ”národnímu osvobození” nebo nacionalismu obecně. Jejich rámcem byla vždy mezinárodní dynamika. (Příležitostně oponovali nacionalistickým revoltám proti otomanské vládě, protože jejich dopad oslaboval otomanskou kontrolu nad ruskou carskou reakcí.)

Marx zemřel roku 1883 a neměl tedy moc času věnovat se analýze nově vzniklého imperialismu. Fakticky minimálně do 90. let 19. století nevěnovali teoretici 2. internacionály velkou pozornost sociálnímu vývoji v Africe, Latinské Americe a Asii per se a mnozí z nich na kolonizaci těchto zón pohlíželi skoro stejně jako imperialističtí ideologové břemene bílého muže. Před rusko-japonskou válkou a ruskou revolucí roku 1905 se většina antikoloniálních bojů jevila jako boje obrácené do minulosti a bez jakéhokoliv sociálního obsahu, který by mohl zajímat socialisty ve vyspělých kapitalistických zemích. Stačí jen srovnat vzdálenost mezi mezinárodním dopadem italské porážky v Etiopii roku 1896 nebo súdánské porážky generála Gordona v Chartůmu téhož roku s celosvětovým dopadem japonského vítězství v roce 1905, abychom pochopili, jak moc se situace změnila.

Ale nový celosvětový kolonialismus a konkurence mezi koloniálními mocnostmi vytvořila maximálně do poloviny 90. let 19. století novou politickou realitu, která musela západní hnutí pracujících ovlivnit. Uchvácení Kjůšů Němci v roce 1898 snad poprvé osvětlilo význam Dálného východu v politice světových mocností (ukázalo se, že ”první nedostatečně rozvinutá země” teď globálně konkurovala staršímu britskému a francouzskému imperialismu) a to spolu s japonskou okupací Koreje, která dekádu před rokem 1905 signalizovala, že na obzoru je nová imperiální mocnost. Anglo-francouzská konfrontace a téměř válka u Fašody na Nilu roku 1898 byla dalším krokem v tomto procesu. Porážka Španělska Američany v roce 1898 udělala z Ameriky koloniální mocnost (Kuba, Filipíny, Portoriko) naprosto nového měřítka i za hranicemi severoamerického kontinentu. Námořní závody ve zbrojení a celkové závody ve zbrojení, které analyzoval už Engels v 80. letech 19. století, získaly nový rozměr, poněvadž svět vstoupil do dvou desetiletí válečných hrůz před skutečným vypuknutím roku 1914.

Vzájemná imperialistická rivalita, válečné hrůzy a závody ve zbrojení byly v desetiletích před rokem 1914 mezinárodní dimenzí fundamentální transformace domácího společenského a politického prostředí západního hnutí pracujících. Tzv. ”druhá průmyslová revoluce” založená na elektronice, chemikáliích a nové tayloristické masové výrobě, vzestup masových politických stran (včetně dělnických stran 2. internacionály založené v roce 1889), návrat antisemitismu coby důležité síly v evropské politice, vzestup nového druhu nacionalistického šovinismu (zatímco před rokem 1890 byl nacionalismus široce považován za liberální sentiment spojený s buržoazním budováním národa), vzestup kartelů a koncentrace bankovnictví – to vše přispělo ve světě před rokem 1870, v němž byl anglický a francouzský liberalismus všude napodobovaným modelem, k vymazání atmosféry ”gentlemanského klubu” a parlamentní povahy národní politiky.

Z mezinárodně ekonomického hlediska je nejdůležitějším fenoménem období 1870-1914 to, že USA a Německo plynule zredukovaly anglický průmysl do postavení primus inter pares a nakonec se kolem roku 1900 definitivně vyšplhaly do pozice průmyslové převahy nad Anglií. Nebudeme přehánět, řekneme-li, že velká část světových dějin let 1900-1945 byla bojem o uvedení mezinárodních institucí a obzvláště institucí finančních do souladu s novou situací roku 1900.

Příchod neproduktivních středních vrstev

Ale zastínění anglické průmyslové převahy ve světě americkým a německým trendem, jež přitahovalo komentáře už v 70. letech 19. století, bylo ztěží pouze ”ekonomickou” realitou. Poskytovalo ostatním zemím dva ”modely” pro jejich vlastní rozvoj. Mělo-li Německo větší počáteční dopad, bylo to kvůli jeho statusu (díky jeho dlouhému boji za národní sjednocení), jelikož první ”málo rozvinutá země” měla k mnoha národům v podobné situaci blíž. V období 1890-1914 a fakticky i v letech 1914-1945 si USA vypůjčily od Německa řadu institucí (centrální bankovnictví, kartelovou organizaci, výzkumné univerzity). V dlouhodobější perspektivě to ale byly USA, kdo byl zemí budoucnosti. Svět po roce 1945 (a dokonce i před ním) viděl svůj cíl (nebo hrozbu) jako ”amerikanizaci”, i když byl daleko germanizovanější, než si často uvědomujeme.

Když se svět dostal z ”velké deprese” či ”velké deflace” let 1873-1896, vstoupil do fáze nového druhu prosperity, která naznačovala, velice skromně, půl dekády konzumentství 20. let 20. století a co je nejdůležitější, tzv. ”společnost blahobytu” období 1945-1973 (samozřejmě prosperita omezující se z větší části na zónu OECD a na určité třídy a vrstvy v ní). Tato nová prosperita se zakládala na dvou nových realitách konce devatenáctého století: nižší náklady na potraviny a tudíž i pokles cen potravin jakožto celkového procenta z příjmů dělnické třídy a pokles nákladů na masově vyráběné spotřební zboží umožněný novými metodami masové výroby. Míru této prosperity není třeba přehánět, poněvadž se dotýkala pracujících tříd těch nejvyspělejších kapitalistických zemí, ale určitě byla pozadím pro vznik tzv. ”revizionistické” debaty v hnutí pracujících, která oficiálně započala v roce 1898.

Střet marxismu s novou realitou období 1890-1914 měl dalekosáhlé implikace. Marxovo a Engelsovo dílo bylo samozřejmě v období 1840-1895 rozvíjeno. Uvědomíme-li si ale, že v době, kdy roku 1867 vyšel první svazek, byla už podstatná část Kapitálu napsána, že většina historického materiálu použitého v oněch třech svazcích byla čerpána z komerčních krizí opakujících se po deseti letech v prvních dvou třetinách 19. století, že značnou část posledního desetiletí svého života Marx věnoval jiným věcem, a konečně, že Engels, který Marxe přežil o trochu víc než deset let, nijak dál nepřispěl k jádru teorie, je snazší pochopit, proč se marxisté z Druhé internacionály (založené roku 1889 a ovládané SPD) cítili v období 1890-1914 konfrontováni novou situací. Druhý svazek Kapitálu vyšel v roce 1885 a třetí v roce 1893. Po další desetiletí určovaly šedé eminence SPD, co se má legitimně považovat za ”marxistickou ekonomii” (v kontrastu s kritikou politické ekonomie) a školily ruské revolucionáře, jejichž ortodoxnost v těchto záležitostech bude mít po desítky let od roku 1917 celosvětové důsledky. Ačkoliv Engels až do konce svého života dál produkoval břitký žurnalismus a popularizace, nebylo toho v díle zakladatelů rozhodně mnoho, co by sloužilo jako vodítko pro radikální křídlo nové internacionály jak se postavit k nově vzniklému světu imperialismu, kartelů a trustů, k rozšířené úloze finančního kapitálu, masových politických stran nižších středních vrstev, antisemitismu, protekcionismu, k rostoucímu nacionalistickému šovinismu a válečným hrůzám, k závodům ve zbrojení, prvním známkám nového konzumentství, k prvním nárysům evropského ”sociálního státu” a korporativismu a konečně k otevřeně integracionistickým tendencím uvnitř samotného socialistického hnutí.

V tomto období byl tehdejší ”marxismus”, kodifikovaný ortodoxní byrokracií 2. internacionály a do velké míry převzatý zakladateli 3. internacionály, dobyt kategoriemi dominantního zeitgeistu a na celou jednu epochu transformován souborem problematik, které byly Marxovi cizí. Dále tato transformace marxismu skrze jeho střet s neoklasickou ekonomií, s lebensphilosophie, novou německou sociologií (která rovněž vznikla v odpověď na nové období), avantgardou a psychoanalýzou přemohla ”pravověrné”, kteří byli sami pro střet s novými výzvami špatně vybaveni. Prostřednictvím Kautského a rozhodně prostřednictvím Lenina se marxismus začal zajímat hlavně o problémy organizace a uvědomění, které mu byli rozhodně cizí. V tomto období, s tímto novým důrazem na uvědomění a organizaci, marxismus ztratil svůj vztah k produkci a reprodukci způsobem, který byl paralelou srovnatelného vývoje v mainstreamovějším buržoazním myšlení (např. příchod neoklasické ekonomie).^[2]

Arbitry ortodoxie 2. internacionály byli pozdní Engels, Wilhelm Liebknecht, Karl Kautsky, August Bebel, Otto Bauer, Eduard Bernstein, Friedrich Adler a minimálně v ruské sféře Georgij Plechanov. Většinu mladší generace trénoval Marx a Engels a ta pak až do Engelsovy smrti pokrývala ortodoxii pelerínou přímého kontaktu se zakladateli (i když byl Engels k napsání nové předmluvy k Občanské válce ve Francii, která by byla více v souladu s již se upevňujícími parlamentními a legalistickými aspiracemi SPD, v posledním roce svého života dotlačen). Ale SPD, formálně založená roku 1863, rozhodně nebyla striktně ”marxistickou” politickou stranou. Měla dlouhou historii s kořeny v předstranických bitvách mezi Marxem a Lassallem v 50. letech 19. století a spolu s jádrem ”ortodoxního marxismu” vstřebala mnohé proudy, které zřejmě nakonec v 90. letech 19. století zvítězily. Lassallovská tradice již obsahovala mocný impuls ke korporativismu a spolupráci se státem (symbolizovaný Lassallovými tajnými schůzkami s Bismarckem). Poté, co se SPD vynořila z ilegálního období let 1878-1890, se ve stranickém aparátu pevně usadila vyložená tendence k obchodnickému odborářství, parlamentarismu a legalismu. Už roku 1875 Marx napsal Kritiku gothajského programupodtrhující některé z těchto skutečností shrnutých v iluzích SPD o ”lidovém státu”. Ale tato kritika a některé Marxovy a Engelsovy kousavé komentáře o jejich vlastních stoupencích v SPD zůstaly nepublikované a v podstatě neznámé, naprosto stejně jako jejich ”mladické spisy” ze 40. let 19. století. Vedoucí vrstva SPD, která udávala tón celé 2. internacionále, byla jako skupina teoreticky nenápaditá. Z marxistického hlediska by nás to nemělo překvapovat, jelikož ten druh revolučních bojů, z nichž marxismus získal své nejhlubší lekce, na evropské scéně v letech 1871-1905 chyběl.^[3] ”Marxistický materialismus”, který byl popularizován v mezinárodním hnutí, nevyhnutelně nesl stopy ”pragmatického” gradualismu, který vyšel z revizionistické debaty let 1898-1902, debaty, v níž převládla kautskyánská ”ortodoxie”, ale jen jako fíkový list mnohem prozaičtější, integracionalistické každodenní praxe SPD.

Přesun epicentra revoluce na východ

Na okrajích tohoto světa, v ruském revolučním prostředí, se připravovala další diskontinuita v dějinách mezinárodního hnutí pracujících. Byla to diskontinuita stejně radikální jako vzestup a triumf německé sociální demokracie nad anglickým odborářstvím a francouzským proudhonovským radikalismem po roce 1870. Ruské revoluční prostředí existovalo kontinuálně od 20. let 19. století. ”Žádný národ nikdy v dějinách nepřipravoval svoji revoluci déle a uvědoměleji než Rusko,” jak napsal jeden z Gercenových životopisců. Victor Serge stejně poznamenal, že od prvních schůzí Kominterny bylo jasné, že žádné jiné národní uskupení revolucionářů se Rusům co do zkušeností, elánu a bezohlednosti nevyrovná. Ruská revoluční inteligence byla téměř samostatnou společenskou vrstvou a desetiletí jejího odporu vůči carskému samoděržaví jí dodaly esprit de corps, kterému se nemohla vyrovnat žádná kolektivní zkušenost na západě. Mezinárodní prostředí politických exulantů a profesionálních revolucionářů sahalo zpět až k počátku 19. století. Poznamenalo život Londýna, Paříže, Bruselu, Ženevy a Curichu – Rusové a Poláci tam byli už od 40. let 19. století.

Proto mělo být jeho setkání s marxismem epochální. Rusko bylo do 30. let 19. století kulturní provincií Německa a sledovalo evoluci mezinárodní kultury z fáze francouzské do fáze německé hegemonie se zpožděním jedné nebo dvou dekád. Konverze mladého Bakunina, Gercena a Ogareva k hegeliánství v roce 1840, jejich ”sbohem Francouzům” (představovaným utopickými socialisty), to byl snad zlomový bod v ”germanizaci” ruské inteligence. Ale přes svoji orientaci na západní modely a přestože těsně sledovali evoluci debaty o ”sociální otázce” na západě, ruští revoluční intelektuálové nebyli pouhými imitátory. Sloučili západní myšlení se specificky ruskými mesianistickými a chiliastickými tradicemi. V 60. letech 19. století, kdy se ve stopách emancipace nevolníků začalo formovat narodnictví, byl kodifikován specificky ruský radikalismus, nejlépe vyjadřovaný ”nihilistickým” hnutím stejného desetiletí. Když narodnictví v 70. letech 19. století započalo svoji kampaň atentátů proti carské byrokracii (nakonec zabilo dva cary, v letech 1881 a 1888), jeho podzemní organizace – v ruských podmínkách nutná – přinesla do evropského vědomí nový druh radikální postavy. Tato mentalita dosáhla svého výbuchu v Něčajevovi a dobře ji vyobrazil Dostojevskij v Běsech. Když do Ruska přišel marxismus, sloučil se v Leninovi s Něčajevovým revolučním katechismem, který zdědil skrze svoji adolescentní fascinaci Černyševským a jeho odrůdou narodnictví. Následujíc Kautského, který už uvědomění viděl jako něco, co do dělnické třídy vstupuje zvenčí, Lenin přidal specifickou úlohu kádrové organizace profesionálních revolucionářů. U Kautského, který se zvěcnil v Leninovi, se ”uvědomění” a organizace posunuly na hlavní scénu marxismu. Člověk negace je člověkem uvědomění, státnímu úředníkovi byla poprvé přidělena úloha v ”emancipačním hnutí” za kontinentálních osvíceneckých despotismů 17. a 18. století a s merkantilistickými strategiemi národní obnovy se poprvé propojil v Prusku počátku 19. století.

Vzestup ruského marxismu v 90. letech 19. století byl původně plodem dlouhé práce takových postav, jako byl od 70. let 19. století Plechanov, který se horlivě držel ortodoxní tradice Druhé internacionály. (Už Marx napadnul některé ze svých raných ruských stoupenců jako apologety kapitalismu!) Tato ortodoxie předepisovala, mimo jiné, striktně lineární a stádiovou teorii historického pokroku, která dávala na pořad dne pro Rusko buržoazní revoluci. Tento proud zabíhal v ruském marxismu tak hluboko, že Lenin vážně přemýšlel o emigraci do USA (kde se socialistická revoluce zdála pravděpodobnější než v Rusku) a v lednu 1917 řekl schůzi švýcarské socialistické mládeže, že k proletářské revoluci v Rusku dojde zhruba roku 1950.

Události ale začaly podrývat takováto nesprávná teoretická hodnocení. Vážná a nepopiratelná industrializace Ruska v 90. letech 19. století marxistům konečně umožnila porazit v inteligenci zbytky narodnictví, přičemž jejich důraz na dělnickou třídu poprvé potvrdila stávková vlna v roce 1895. Ale bouře roku 1905, která vypukla nad Ruskem a ruským Polskem, otevřela dveře vnímavosti ještě víc. Zakládání továrních a oblastních rad zvaných sověty stavělo kreaci dělnické třídy do centra politického boje, který žádný z marxistických teoretiků nepředvídal ani nevytvořil. Byla to dějinná kreace stejně epochálního významu jako nastínění ”diktatury proletariátu” Pařížskou komunou v roce 1871. Lenin později přiznal, že rok 1905 jej donutil poopravit některé z jeho názorů na stranu a uvědomění, které předestřel v Co dělat? (1902), dokumentu, který si vynutil rozkol mezi bolševiky a menševiky. Křehké síly ruského liberalismu byly v letech 1905 a 1906 tak marginalizované a tak vyděšené intervencí pracující třídy, že rychle usilovaly o kompromis se znovu dosazeným carem a to ještě bídněji než němečtí liberálové kapitulovali po roce 1870 před Bismarckem. Ruský a polský rok 1905, který německé SPD a tak i Druhé internacionále vnutil debatu o ”masové stávce”, konsolidoval ve spojení s rusko-japonskou válkou přesun revolučního epicentra na východ z Německa do Ruska. Hned po roce 1905 Trockij, ovlivněný Parvusem, znovu oživil Marxovu teorii ”permanentní revoluce” z roku 1850 tím, že ji aplikoval na Rusko. Trockij vstoupil do bolševické strany teprve v roce 1917 a zdálo se, že po ústupu radikální vlny let 1905-1907 se v mezinárodním hnutí pracujících nic fundamentálně nezměnilo. Ale zkušenost se sověty a Trockého teoretizování nad primátem dělnické třídy při svržení carismu (jak jsme již dříve naznačili, v ruském revolučním hnutí před rokem 1917 unikátní) zavedou ještě další prvek odkazu klasického hnutí pracujících. Jeho mezinárodní význam (a fakticky i jeho význam pro Rusko samé) se ale ozřejmí až s triumfem bolševické revoluce v roce 1917. Poprvé v dějinách se ustavil ”socialistický” stát, v jehož čele stáli samozvaní marxisté. Ale k světové revoluci, která byla premisou bolševické strategie, nedošlo a nový sovětský stát – občanskou válkou a hladomorem odříznutý od jakékoliv základny v dělnické třídě – se musel za zcela neočekávaných podmínek bránit a hledat spojence.

S poklesem poválečného revolučního vření v Evropě, s porážkou bílé kontrarevoluce a s hrozbou vnitřního rozkladu signalizovanou kronštadtským povstáním se bolševická revoluce zabydlela v období ústupu. Tento ústup byl kodifikován roku 1921 přijetím NEP, rozdrcením Kronštadtu, anglo-ruskou obchodní dohodou, která ukončila embargo sovětského státu, smírem s levicovou sociální demokracií na třetím sjezdu Kominterny a zákazem vnitřních frakcí na 10. sjezdu strany.

Jak jsme si již naznačili dříve, revoluční vlna nevymřela roku 1921, kdy v Evropě začal pokles. Pokračovala v koloniálním světě až do roku 1927. I zde, jak jsme si již rovněž naznačili výše, orientaci ruského státu a Kominterny k vývoji v Maroku, Indii a hlavněČíně diktovala rozhodně frakční situace uvnitř ruské strany, což mělo bezprostřední důsledky pro domácí i zahraniční politiku. Stalinova převaha a porážka Levé opozice v letech 1924-1927 se v mezinárodní sféře soustředily hlavně na revoluční krizi v Číně. Jádrem bitvy mezi Trockým a Stalinem ohledně situace v Číně byla interpretace ruské revoluce samotné. Trockij na Čínu aplikoval svoji teorii kombinovaného a nerovnoměrného rozvoje a permanentní revoluce, přičemž tvrdil, že dokonce i malá čínská dělnická třída je jedinou silou schopnou vést důsledný antikolonialismus. Na druhé straně Stalin a Kominterna tlačili na čínské komunisty, aby se podřídili Kuomintangu a Čankajškovi (ten byl v době, kdy roku 1927 rozdrtil komunisty, čestným členem exekutivy Kominterny!).

Čínská katastrofa, jak je dobře známo, přiměla Kominternu, aby změnila kurs. Porážka Trockého, strašidlo nastávající deprese na západě, počátek první pětiletky a kolektivizace a konečně Stalinův tah proti Bucharinovi, to vše tvořilo podmínky nové mezinárodní politiky známé jako ”třetí období”, která v Německu přinesla své plody.

Ale orientace Kominterny na koloniální svět – před a po čínském debaklu v roce 1927 – se skřížila s nově vzniklým antikoloniálním hnutím, které v důsledku I. světové války nabíralo páru. Desetiletí před rokem 1914 bylo ve stínu japonského vítězství v roce 1905 svědkem íránské revoluce (1906), revolty mladých Turků (1908), významného vzplanutí indického nacionalismu (1908), mexické revoluce (1910) a čínské revoluce (1911). Ty se po válce rozšířily do celosvětové vlny roku 1919, kdy k významnému vývoji došlo v Egyptě, Indii, Maroku, východní Africe a s Hnutím 4. května i v Číně. Při uskutečňování ”třetího období” se komunistické strany v koloniálním světě daly na ”ultralevicovou” taktiku srovnatelnou s tou, která se realizovala v metropoli a o níž svědčí třeba katastrofy v Číně a Vietnamu v roce 1930.^[4]

Poté, co Hitlerovo uchopení moci v Německu vystrašilo Stalina a Kominternu tak, že si uvědomili slepou uličku strategie třetího období, pohltila hrozba fašismu všechno ostatní. Oficiální přijetí lidové fronty v roce 1935 (nastíněné její neformální realizací v roce 1934) dotlačilo světové komunistické hnutí do období masového růstu ve Francii, Španělsku, USA a Británii. Kromě krátkého období paktu Stalin-Hitler v letech 1939-1941 se světové komunistické hnutí přesunulo do období podporování buržoazní demokracie proti fašistickému ohrožení. Období lidových front a odbojových hnutí za II. světové války vytvořilo ve Francii, Španělsku, Itálii, Portugalsku, Brazílii, Chile a Japonsku masové komunistické strany poválečného období a americkou a britskou KS změnilo v minimasová hnutí. V koloniálním světě donutilo komunistické strany britského a francouzského impéria, aby ve prospěch obrany demokracie upustily od antikoloniálního boje (třeba v Indočíně, Alžírsku, Egyptě a Indii). Ke škodě komunistických stran v těchto zónách pokračovala tato politika ještě v poválečném období až do začátku studené války.

Během celého tohoto vývoje od let 1905-1917 až do začátku poválečné dekolonizace se světové komunistické hnutí etablovalo jako dominantní levicová síla fakticky v každém koutě světa a posuny v politice Kominterny se v těchto zemích staly vnitřními politickými událostmi vážných rozměrů. Pro velkou masu účastníků těchto bojů byl Sovětský svaz socialistickou zemí a Kominterna byla internacionálou revolučního hnutí pracujících. Nalevo od masových komunistických stran byli disidenti (trockisté a ultralevice), ale jen v několika málo částech světa jako třeba v Indočíně a jižní Americe získali trockističtí kritici Stalina a Kominterny nějakou větší masu stoupenců nebo velký vliv na události.

Nicméně od roku 1920 začali poražení na radikální levici analyzovat sovětský fenomén, přičemž se na pochopení evoluce tohoto údajně ”marxistického státu” pokoušeli aplikovat marxistická kritéria. Mezinárodní levá opozice se po Trockého exilu v roce 1928 skládala z Bordigovy frakce PCI a z Trockého stoupenců v ostatních západních KS. Dalším proudem byla německá a holandská ultralevice, která se ruské revoluce v zásadě zřekla v letech 1920-1921. Protože váha Sovětského svazu a Kominterny byla v mezinárodním hnutí pracujících tak veliká, byly tyto opoziční proudy nuceny analyzovat rozměry porážky.

Dělo se tak na pozadí světové deprese, vzestupu fašismu a počínající druhé světové války. Díky tomuto pozadí vzniklo obecné klima společenského tlaku, v němž bylo snadné vypodobňovat tyto opoziční menšinky jako fašistické agenty, ”škarohlídy a rozvraceče” dělnického hnutí. Otázka sovětského vlivu ve světovém hnutí pracujících musí samozřejmě odpovědět na otázku, proč masové komunistické strany – sami v zemích jako Francie nebo Německo založené na bohatých tradicích dělnické třídy – takovýto vliv akceptovaly. Úplná odpověď na tuto otázku vyžaduje úplnější analýzu konjunktury a mutace kapitalistického státu, která tehdy byla v plném proudu, než jakou zde můžeme poskytnout.^[5] Nicméně je nezbytné rozdělit meziválečná léta na dvě období, před rokem 1930 a po něm. Rané komunistické strany vznikly v revolučním vření let 1917-1919 a všude představovaly masové odpadlíky od sociální demokracie, která kapitulovala před nacionalismem a účastí ve válečném úsilí.

Stejně jako předchozí internacionály i Třetí internacionála se zrodila z celosvětového rozmachu dělnické třídy, který si vynutil příchod inovativních struktur a strategií na scénu. První internacionála se zrodila z všeobecného vzedmutí po roce 1864, které vyvrcholilo Pařížskou komunou, Druhá internacionála ve stávkové vlně začátku 90. let 19. století a Třetí internacionála z annus mirabilis 1919. Ale pokles po roce 1921, splynutí s levým křídlem sociální demokracie v ”jednotné frontě” po roce 1921, ”zinověvizace” západních stran po roce 1924 a konečně ”ultralevicové” posuny třetího období ode zdi ke zdi zanechaly z komunistických stran ve většině zemí velké sekty. Mezi revoluční vlnou, která je v letech 1917-1921 stvořila a organizačními skořápkami, které po roce 1935 vyrostly do masových stran se zcela odlišnou, přizpůsobivou politikou, byla faktická diskontinuita.

Neproduktivní střední vrstvy se masově přidávají k hnutí pracujících

Rok 1930 jsme si jako bod zlomu v evoluci západního hnutí pracujících zvolili z následujícího důvodu. Jakkoliv rozšířené byly roku 1914 merkantilní a etatistické praktiky ve většině vyspělých kapitalistických zemí, dominantní ideologií byla před I. světovou válkou v zásadě stále ještě liberální ideologie. Světové ekonomice stále ještě dominovala Anglie a britský finanční kapitál soustředěný v Londýně. Světová ekonomika se stále podřizovala přísnému fungování zlatého standardu, minimálně ve vztazích mezi hlavními mocnostmi. Stát byl všude důležitý při ”vytváření podmínek pro akumulaci” a během závodů ve zbrojení v letech 1890-1914 si začínal získávat svoji tvář nejvýznamnějšího individuálního spotřebitele, kterou bude mít po roce 1945, ale ani v takových etatistických ekonomikách jako Německo se jeho úloha nemohla rovnat tomu, co se z ní stane za I. světové války, znovu za nacismu a konečně za rekonstrukce po roce 1945. I. světová válka byla všude ”reálným experimentem” se široce rozšířenou úlohou státu při totálním managementu ekonomického a společenského života. V letech 1919-1929 tu byla určitá iluze ”návratu do normálu” tím, že se demontuje ”státní kapitalismus” zavedený za I. světové války, ale sociální krize uvedená do pohybu světovou depresí po roce 1929 ukončila onu iluzi jednou provždy.

Hnutí pracujících nemohlo zůstat tímto vývojem nedotčeno. Participace většiny socialistických frakcí fakticky v každé zemi po roce 1914 v ”buergfrieden” nebo-li sociálním smíru a participace odborových svazů v komisích pro management práce dodala hnutí pracujících společenskou ”váženost” a prezenci, kterou před rokem 1914 hodně postrádalo. Důležité předtuchy těchto trendů tu byly už před válkou, v zemích jako Británie a Švédsko, jako součást prvních kroků k sociální politice obhajované britskými fabiánci a analogickými skupinami na kontinentě. Ale participace dělnictva na státu v jakémkoliv měřítku, byť masivním měřítku let 1914-1918, byla pro většinu dominantního ideologického spektra nepřijatelná (i když méně, než se v té době obecně věřilo).

Do roku 1933 došlo s příchodem Hitlera a Roosevelta k moci a v menším měřítku i v Británii a lidově frontové Francii k oživení etatistického managementu, který fungoval za mimořádných okolností let 1914-1918, v ”mírovém” kontextu, byť byl téměř všude významně spojen s expanzí válečné výroby (byla to fakticky zbrojní výroba, co vyvedlo Německo z krize a co oživilo americkou, britskou a francouzskou ekonomiku po druhém poklesu roku 1937). Hjalmar Schacht v Německu, Franklin Roosevelt v USA a J.M. Keynes v Británii, všechny tyto klíčové postavy v tomto novém krizovém managementu byly aktivní v komisích válečného ekonomického managementu za I. světové války (stejně jako Jean Monnet, architekt poválečného Společného evropského trhu). Postátňování společnosti, k němuž docházelo skrze tuto mutaci, bylo nevyhnutelně i postátňováním oficiálního dělnického hnutí. A právě v tomto kontextu můžeme uchopit diskontinuity mezi socialistickými a především komunistickými stranami před rokem 1930 a po něm, diskontinuity, které už nenechaly žádné místo pro protistátní proudy, jako byli třeba američtí IWW nebo revoluční syndikalisté ve Francii (např. Monatte).

Důležité je povšimnout si, že vznik masových komunistických stran, jako byla francouzská, španělská, portugalská, italská či japonská, a takových minimasových stran, jako byla britská a americká, v letech 1935-1947 charakterizovalo to, že do ”komunistických” hnutí vstupovala ve velkém ”inteligence” rekrutující se ze státně služebních tříd nově vzniklé fáze kapitalismu. Ruská revoluční inteligence tvořila samostatnou sociální vrstvu, která na západě neměla žádný skutečný protějšek. Už intelektuálové, kteří se zapletli se socialismem a komunismem před rokem 1935, byli jiní než ”organičtí intelektuálové”, kteří vzešli ze samotného hnutí pracujících a v žádném smyslu netvořili důležitý trend v širší inteligenci. Tato fundamentální diskontinuita mezi původními komunistickými stranami období 1917-1921 a masovými stranami po roce 1935 je důležitá, protože podtrhuje zásadně společenskou dynamiku, která umožnila pozdější masové strany.

Západní komunistické strany byly mezi lety 1935 a 1947 přístupné apelu stalinismu – Sovětského svazu a Kominterny – protože jeho politika lidové fronty do sebe zapadala s transformací státu a se vznikajícími státně služebními třídami, z nichž KS éry lidových front čerpaly významnou podporu. Jako takové byly přímými dědičkami lassallovského ”lidového státu” rané SPD.

Fázi politiky Kominterny let 1924-1927 ukončil čínský debakl. ”Třetí období” (třetí období Stalinových chyb, jak mu říkal Trockij) ukončil německý debakl. …ra lidových front končila s fiaskem Blumovy vlády ve Francii (velká většina parlamentních poslanců za Lidovou frontu odhlasovala roku 1940 plné pravomoci pro Petaina), s porážkou španělské revoluce prvně z rukou lidově frontové republiky a pak Franka a uzavřel ji pakt Stalin-Hitler. Každá fáze politiky Kominterny končila novou porážkou mezinárodní dělnické třídy a byla nahrazena novou politikou připravující cestu pro příští porážku. Jedinou polodůslednou opozici vůči těmto přemetům představovaly malé trockistické skupiny a ještě menší pozůstatky německé a italské ultralevice, ale obzvláště ta neměla na běh událostí fakticky žádný vliv. Tyto skupiny se nicméně pokoušely analyzovat mezinárodní dopad ”ruského fenoménu”, přičemž používaly nástrojů marxismu tak jako v letech 1920-1945 nikdo jiný.

Otázka povahy sovětského fenoménu a komunistických stran světa se stala neobyčejně praktickou hned po II. světové válce, kdy došlo k nejvýznamnějšímu mezinárodnímu otřesu od let 1917-1921. Trockistické křídlo mezinárodní levé opozice fakticky očekávalo, že tato vlna bude úspěšným dokončením otřesu poraženého na začátku 20. let 20. století. Nic takového se ale nestalo. V Británii se moci chopila Labour Party. Francouzská, belgická, italská a japonská komunistická strana se ve svých zemích účastnily buržoazních vlád nebo je podporovaly a bojovaly proti jakýmkoliv pokusům v dělnické třídě zpochybnit toto uspořádání. Sociální demokraté podporovaní spojenci a CIA si znovu zajistili nadvládu nad dělnickou třídou v Německu a rovněž ovlivňovali situaci ve Francii a Itálii. Kontrast mezi revoluční dělnickou třídou po I. světové válce a kooptací vlny, která se nikdy nestala revoluční, po II. světové válce už poukazuje na zásadní a epochální posun v tomto prozatímním období. (Právě z tohoto důvodu identifikujeme přibližně rok 1930 jak bod zlomu.) Otázka, proč se západní dělnické třídě dvakrát nepovedlo vzejít ze světové války jako úspěšná revoluční síla a otázka sociálního obsahu režimů, které ji kooptovaly, je fundamentální otázkou osudu klasického hnutí pracujících a dělnické třídy ve 20. století.

Trockisté vysvětlovali porážku konkrétně německé dělnické třídy ”absencí revolučního vedení” v zásadních momentech mezi lety 1917 a 1923. Porážku francouzských a italských pracujících po roce 1945 vysvětlovali vynucováním Jalty ze strany komunistických partají. Nepochybně se jedná o důležité dimenze, ale trockisté tu příliš zdůrazňují otázky organizace, vůdců a uvědomění, když zjevně jde o důkladně strukturální fenomén. Jsou to vysvětlení, která se nezabývají tím, proč se západní dělnická třída nechala v letech 1917-1921 a po roce 1945 imobilizovat reformismem. Finálním vysvětlením nabízeným pro tento reformismus je leninistická teorie imperialismu, která vysvětluje životní úroveň západních pracujících a tudíž i jejich reformismus ”superzisky” z koloniálního vykořisťování, kterými se dotuje dělnická aristokracie.^[6]

Změřit rozdíl mezi světovou revoluční vlnou let 1917-1921 a její absencí v letech 1943-48 znamená pochopit, že to byl triumf nové fáze akumulace, ”reálné dominace kapitálu”, symbolizované světovou konjunkcí (přes všechny jejich rozdíly) Roosevelta, Hitlera a Stalina v roce 1933, co kooptovalo klasické hnutí pracujících a co bylo skutečnou základnou ”reformismu” po II. světové válce. Celé období mezi rokem 1914 až 1945 bylo přechodem k tomuto výsledku.

Trojúhelník západ-SSSR-třetí svět

Nová světová situace po roce 1945 důkladně změnila mezinárodní kontext hnutí dělnické třídy. Ruská revoluce a úspěšná obrana sovětského státu po roce 1917 byla mezinárodní událostí prvního řádu, ale její slabost a manévrovací problémy ve světě zcela zaujatém rekonstrukcí a pak po roce 1929 depresí ještě netransformovaly mezinárodní mocenskou rovnováhu. Po roce 1945 už tomu ale tak nebylo. Sovětský stát svým vítězstvím ve druhé světové válce nejen demonstroval svoji sílu a úspěch svého třeskutého programu industrializace (Stalingrad roku 1943 změnil mnohé pronacistické ”antiimperialisty” z třetího světa jako třeba Násira a Sadata z Egypta v prostalinisty). Rozšířila se i jeho sféra vlivu tím, že vznikla zóna nárazníkových států v bývalém východoevropském cordon sanitaire a masové komunistické strany soupeřily o politickou moc v Řecku, Francii, Itálii a Belgii. A to bylo jen v Evropě. V Asii, kde se za války jejich autorita zvýšila díky účasti na partyzánských odbojových hnutích, komunistické strany vstoupily do mocenského vakua v Číně, Koreji a Indočíně a velká Komunistická strana Japonska měla v bojovné dělnické třídě této země hegemonii. Do roku 1947 byla spojenecká solidarita válečných let v troskách a mezinárodní situace se poprvé polarizovala mezi Spojenými státy a Sovětským svazem, jedinými velmocemi schopnými skutečné iniciativy v novém prostředí. ”Vertikální” třídní boj na západě let 1890-1920 – období vrcholu klasického hnutí pracujících – se neoddělitelně propojil s ”horizontální” konfrontací mocenských bloků. Ačkoliv se vznikem Marshallova plánu Spojené státy chopily na jaře 1947 iniciativy a Sovětský svaz respektoval rozdělení světa dojednané roku 1943 v Jaltě, čínská revoluce v roce 1949, vypuknutí korejské války v roce 1950 a intenzifikace povstalectví Viet Minhu v Indočíně přivedly svět nezvratně do studené války.

Jak jsme celou dobu zdůrazňovali, třídní boj byl vždy, při každé velké mezinárodní konjunktuře od roku 1789 přes rok 1848 až po rok 1917, neoddělitelný od mezinárodní mocenské rovnováhy a vztahů mezi národními státy. Ale nikdy (opakujeme) na vrcholu mezinárodního vlivu SPD a v rozpuku Druhé internacionály nebyla strategie a taktika bratrských socialistických stran v jiné zemi určována momentálními potřebami SPD při komunálních volbách v Německu. Vznik sovětského státu, masových komunistických stran spojených s Kominternou a konečně po II. světové válce tuctu nových lidových republik ve východní Evropě a Asii zavedl do domácí politiky a především do politiky třídní v každé zemi bezprostředně mezinárodní rozměr, který v dřívějších periodách nikdy nebyl tak zřejmý. Jinak evoluce světové situace po roce 1945 v celosvětovém měřítku znovu vytvořila evropskou situaci po roce 1815, kdy měl každý domácí politický vývoj od Anglie až po Rusko okamžité implikace pro celou mezinárodní mocenskou rovnováhu. ”Ruskou otázkou” v evropské politice let 1815-1917 byl postoj carské vlády k vývoji od Kavkazu až po Francii. Po roce 1917, ale zejména po roce 1945 ”ruská otázka” sahala do každé země na světě a to v podobě domorodého dělnického hnutí, rolnictva a inteligence.

Ale polarizaci světové politiky kolem konfrontace mezi východem a západem ve studené válce, která se v roce 1950 už zdála jako hotová věc, nelze pochopit, dokud ji ”neprotneme” s nově vzniklou silou vytvořenou po roce 1945 dekolonizací. Vznikající trojúhelník internacionalizace byl zjevný už ve světových dopadech japonského vítězství nad Ruskem v roce 1905 a v ruské revoluci téhož roku. Tento trojúhelník se konsolidoval ruskou revolucí v roce 1917 a intervencí Kominterny v antikoloniálních bojích 20. let 20. století. Po roce 1945 se dekolonizace stala frontovou linií studenoválečnické konfrontace v každém koutě světa. Zdálo se, že se žádná významnější síla nemůže konstituovat nezávisle na oběžné dráze jednoho či dvou soupeřících bloků. Čínská revoluce, rozdělení Koreje v roce 1953 a rozdělení Vietnamu roku 1954 dodaly ještě víc na váze nárokům Sovětského bloku na to, že je jedinou seriózní silou pro dekolonizaci. Spojené státy, které převzaly břímě rozpadajícího se britského a francouzského impéria, konsolidovaly všude svoji pozici obránce globálního statu quo.

Třetím vrcholem tohoto trojúhelníku byl vznik bonapartismu ve třetím světě během dekolonizace. Spolu s nezávislostí Indie (1947), Indonésie (1948) a plukovnickou revolucí v Egyptě (1952) vnesly tyto režimy pod vedením antikoloniálních postav jako Néhrú, Sukarno a Násir do světové politiky očividně novou konfiguraci. Ve skutečnosti byly tyto režimy silně spřízněné s východo a středoevropskými diktaturami meziválečného období, stejně jako měla dekolonizace Afriky a Asie své paralely se vznikem nových národů a nacionalistických sentimentů při rozpadu hohenzollernské, habsburské, romanovské a otomanské říše po I. světové válce. Konfigurace ”germanizovaného” nacionalismu a antikolonialismu vlastně sahala v postavách jako Kemal Paša zpět až k nejprvotnějšímu vzniku moderního antikoloniálního boje v období 1890-1914.^[7] Peron v Argentině a Vargas v Brazílii, oba příznivě ovlivněni italským fašistickým modelem, v meziválečném období opakovali rétoriku Itala DiMichaelise, když denuncovali světovou hegemonii ”anglo-francouzské plutokracie”. Ztotožňování se s bojem Německa proti versailleské dohodě splodilo mezi mnoha nacionalisty v britské a francouzské koloniální sféře pronacistické sympatie. Teprve po roce 1945 a konsolidaci trojúhelníku západ-SSSR-třetí svět se toto uvědomění mohlo očistit od svých východo a středoevropských mateřských znamének a od svého protofašistického původu skrytého v nové rétorice světového ”pokrokového” hnutí.

Tato konfigurace dosáhla svého vrcholu bandungskou konferencí v Indonésii v roce 1955. Sovětský svaz, Čína a skoro tucet dalších ”socialistických” států nabídly solidaritu nově nezávislým státům vzniklého třetího světa, který vedla Indie, Egypt a Indonésie. Poněvadž dekolonizační vlna let 1945-1962 byla na vzestupu, každý nový nezávislý stát nastoloval okamžité problémy v rivalitě východu se západem a jejich vlivu. V roce 1958 rozšíří triumf kubánské revoluce tuto polarizaci s plnou silou do Karibiku a Latinské Ameriky.

Ale zdánlivě monolitní charakter, který fronta SSSR-Čína-třetí svět prezentovala v roce 1955 před západem, nepřežije ani jedno desetiletí. V činnosti už byly odstředivé síly, které jej podrývaly. Stalinova smrt roku 1953 iniciovala v Sovětském svazu a východní Evropě období dekomprese (konkretizované především dělnickou revoltou ve východním Berlíně v červnu téhož roku). Rok po Bandungu, tj. v roce 1956, byl už začátek rozkladu sovětského bloku nezvratně v pohybu. Byla-li konfrontace ohledně Suezského průplavu roku 1956 extenzí bandungské logiky, pak 20. sjezd strany v Moskvě, polský říjen, maďarská revoluce a první tlumené známky nezávislosti v západoevropských komunistických stranách, to všechno byly pukliny v celistvé tváři, kterou východní blok prezentoval světu. Spolu s finalizací čínsko-sovětského rozkolu v roce 1960 se tyto praskliny staly nenapravitelnými. Po roce 1956 začalo uvolnění polarizace světové politiky bezprostředně poválečného období poprvé vytvářet společenský prostor pro nezávislé hnutí.

Čína samozřejmě hrála velmi důležitou roli. Už jsme viděli, jak samotný výskyt Dálného východu coby faktoru ve světové mocenské rovnováze v 90. letech 19. století podryl klasickou evropskou diplomacii – soustředěnou na ”otázku východu” (rozkouskování otomanské říše a neoddělitelná otázka vlivu carského Ruska na evropské záležitosti) – 19. století. Jeho proniknutí do ”mezinárodních vztahů” bylo zároveň redefinicí toho mezinárodního vztahu, kterým je dělnická třída: krize na Dálném východě vyvolaná jak japonským vítězstvím nad Ruskem tak ruskou revolucí v roce 1905. Čínskou revolucí v roce 1911 kulminoval cyklus revolucí v nezápadním světě před I. světovou válkou. Revoluční cyklus v Číně od Hnutí 4. května v roce 1919 až po šanghajský masakr v roce 1927 ukončil poválečný revoluční cyklus. Japonská invaze do Mandžuska v roce 1931 byla zpětně chápána jako skutečný začátek II. světové války. Čínská revoluce v roce 1949 udělala ze studené války nezvratný fakt. Čínská roztržka se Sovětským svazem zasadila v roce 1960 rozhodný úder dříve monolitní tváři východního bloku. Přesun Číny po roce 1971 a obzvláště po roce 1976 fakticky do západního tábora měl velkou váhu při skonu mýtu o revolučním třetím světě. Čína zosobňovala ”revoluční třetí svět”, nezbytné pojítko mezi ”socialistickým” blokem a bonapartistickými státy třetího světa.

Původním významem čínské roztržky s Ruskem byla údajná radikalizace ideologické konfrontace se západem v dekolonizačním procesu a v nepřátelství třetího světa k imperialismu. Ta byla patrná v konžské krizi roku 1960. V letech 1960 až 1971 Čína denuncovala sovětskou doktrínu ”mírového soužití” jako kapitulaci před kapitalismem a zdálo se, že představuje militantní alternativu. Jenže ve skutečnosti Čína jednala stejnou měrou na základě kalkulací národní mocenské politiky a stejně málo v souladu s ”proletářským internacionalismem” jako Rusko. Těm, kdo se podívali bedlivěji, bylo jasné, že vztah Číny k ”antiimperialismu” nebyl o nic méně nejednoznačný než ten ruský. Její úloha v indonéské krizi, která vyvrcholila vyhlazením indonéské KS v roce 1965, byla klasickou stalinistickou aplikací strategie lidové fronty a to s obvyklým výsledkem. V retrospektivě se zdá být jasné, že Čína ve své podpoře Vietnamu proti Spojeným státům nebyla zrovna jednoznačná. Minimálně v době hrozící války se Sovětským svazem na řece Amur v roce 1969 Čína usilovala o sblížení s USA. Takže její denuncování sovětského ”sociálimperialismu” coby bezprostředního nepřítele ji vedlo k tomu, aby podporovala jakoukoliv sílu na světě, která byla Sovětskému svazu nepřátelská. Roku 1975, během krize v jižní Africe, už Čína otevřeně spolupracovala se Spojenými státy proti prosovětským národně osvobozeneckým hnutím.

Světová situace se od Bandungu značně změnila. Čína po roce 1960 nikdy nebyla v pozici, aby mohla ustavit novou internacionálu a pravděpodobně to ani nikdy neměla v úmyslu. Původní mezinárodní apel ”maoismu” byl všude zaměřen na tvrdé stalinisty, kteří se nemohli smířit s ”mírovým soužitím”. V tomto smyslu byl maoismus na mezinárodní úrovni pouhou extenzí sovětského stalinismu. Nikdy nenabízel nový model společnosti a nikdy nekonstituoval masovou ”maoistickou” stranu nebo hnutí. Avšak už v roce 1966, kdy Čína vstoupila do fáze Kulturní revoluce, se její antibyrokratická rétorika skřížila se srovnatelným impulsem v západní ”Nové levici” a až do začátku 70. let 20. století se tak ”maoismus” – ve skutečnosti projev nejmonstróznějšího byrokratického státu moderní doby – mohl (někomu) jevit jako opak toho, čím doopravdy byl. Ale Čína si v letech 1960-1971 nikdy nezískala na mezinárodní levici takové místo, jaké v roce 1936 zaujímal Sovětský svaz a smrt mezinárodního maoismu nikdy nemohla být ”padlým Bohem”, jako bylo pro určitou západní levici Rusko v prvních letech studené války.

Dekomprese extrémní fáze studené války po roce 1956 otevřela v západní levici nový prostor. Důležité menšiny opustily západní komunistické strany kvůli Chruščovovým odhalením a sovětské intervenci v Maďarsku. Ačkoliv impuls většiny (ale rozhodně ne všech) z těchto frakcí definitivně směřoval k usmíření s liberalismem či sociální demokracií, jejich pouhá existence byla součástí ”derusifikace” mezinárodní diskuse, která byla víc než 20 let nemožná. Snad nejvýznamnějším bezprostředním domácím politickým vývojem v nějaké západní zemi, který se časově kryl s počáteční dekompresí studené války, byla intenzifikace hnutí za občanská práva černochů ve Spojených státech. Toto hnutí bylo zároveň esenciálním konfrontačním bodem ve studené válce. Střet s dixiekraty v Demokratické straně v roce 1948, který vedl k Thurmondově kandidatuře a k Trumanovu rozkazu, kterým integroval ozbrojené síly, byl sám o sobě projevem internacionalizace americké domácí politiky. Už za II. světové války Japonci používali propagandu o životních podmínkách Jima Crowa na americkém jihu, aby příznivě ovlivnili Pacifik. Brownovo rozhodnutí o desegregaci škol v roce 1954 urychlilo otevření nového období a bojkot autobusů v Montgomery v roce 1955 přivedl tento impuls do ulic. Bylo nemožné, aby se Spojené státy v Africe, Asii a Latinské Americe seriózně prezentovaly jako ”liberálně demokratická” alternativa k sovětskému bloku, zatímco životní podmínky Jima Crowa na americkém jihu trvaly. Od roku 1956 do let 1964-1965 se růst a konečný úspěch černošského hnutí za občanská práva v USA stane tím nejdůležitějším stimulem pro vznik americké ”Nové levice”. Do roku 1962 začalo rýsující se zapletení Ameriky v jihovýchodní Asii konkretizovat mezinárodní dimenzi domácí sociální krize představované odporem vůči desegregaci. Přes tuto souvislost se otázka poválečné dekolonizace dostala na hlavní scénu americké politiky samotné.

Konec období poválečné dekolonizace se konvenčně datuje do roku 1962 a značí jej nezávislost Alžírska. Rok 1962 rovněž označuje kubánskou raketovou krizi a začátek vážných vojenských závazků Ameriky ve Vietnamu. Kuriózní je, že dvě hlavní vojenské extenze poválečných dekolonizačních bojů – americká intervence v Indočíně a zepletení se Portugalska v jeho afrických koloniích – odstartovaly v témže období 1961-1962 a k rozuzlení došly v té nejdůležitější globální konjunkci poválečného období 1974-1975. V roce 1975 se Spojené státy konfrontovaly s nejhlubší světovou recesí (k dnešnímu datu) v poválečných dějinách, s fiskální krizí v New York City, se vzestupem eurokomunismu v Evropě, se strašidlem revoluce ve Španělsku a Portugalsku, s náhlou a radikální internacionalizací situace v jižní Africe, s etiopskou revolucí, se vzestupem Skupiny sedmdesátisedmi a s ”Novým mezinárodním ekonomickým řádem” v Organizaci spojených národů a snad nejvíc ze všeho s vlastním naprostým kolapsem v Indočíně. Zdálo se, že volební úspěch Komunistické strany Itálie a síla levicové vlády ve Francii v roce 1978 nastolují strašidlo rozpadu světa, jemuž od Jalty dominoval americký globální management. Jenže jen o pár let později fakticky každá z těchto krizí ustoupila tím nejneočekávanějším způsobem. Neoliberální vlna, která se rozlila světem na konci 70. let 20. století, uzavřela éru, která se otevřela spolu s rusko-japonskou válkou roku 1905. Samotným ukončením procesu započatého německou sociální demokracií v 60. letech 19. století byla mezinárodní levice uvržena do krize. Konfrontace Číny, Ruska, Vietnamu a Kambodže v jihovýchodní Asii, vyhnání ”lidí na člunech” z Vietnamu, triumf muláhů v íránské revoluci, vzestup islámského fundamentalismu obecně, erupce klerikálního nacionalismu v Polsku, bažina nových ”marxistických” států v Africe a totální kooptace západní ”levice” v každé zemi neoliberalismem vedeným Británií a její Thatcherovou a Reaganovou Amerikou – to vše se spojilo, aby podrylo merkantilistické opory ”levice” v mezinárodní mocenské rovnováze. Levice byla pevně spjatá se státem a stát byl v krizi. Tato krize podpálila celou ontologii vtisknutou do levicového diskursu, v němž problematika Fichteho a Něčajeva splynula s Marxovým antietatismem. Více jak  jedno století levici dominoval člověk negace, státní úředník. Když jeho role skončila, levice se dostala do krize. Mezinárodní éra státního úředníka na ”levici”, 1905-1975, vymezuje éru ústřednosti ruské revoluce a ústřednosti ”ruské otázky” pro mezinárodní definici levice. Dnes můžeme pochopit skutečný význam ”kontinuální linie” od roku 1789, přes roky 1848 a 1917 až po rok 1975. Tímto významem je evoluce merkantilismu a ne socialistické revoluce. Kontinuální linie vede od Saint-Justa k Fichtovi, Něčajevovi a Tkačevovi, ke Stalinovi, Maovi, Ho-Či-Minovi a Pol Potovi.

Opoziční proudy uvnitř hnutí pracujících, trockisté a německá a italská ultralevice, se s ”ruskou otázkou” potýkaly od roku 1920. Analyzovaly Sovětský svaz jako období degenerovaného dělnického státu, nebo byrokratického kolektivismu, nebo státního kapitalismu či kapitalismu. V sovětech a dělnických radách vyvržených v Rusku a Německu v letech 1917-1918 spatřovaly řešení ”formy” vlády pracujících. Od roku 1975 mají dvě skutečnosti tendenci tuto koncepci podrývat: industrializace třetího světa a ”grundrisseovská fáze kapitalismu” – technologicky intenzivní či ”technologicky špičková” restrukturalizace západního průmyslu od 70. let 20. století. Perspektiva ”sovětů všude” byla užitečná, jen dokud dělnická třída rostla a šířila se v globálním měřítku spolu s masovou výrobou. Když ale světový kapitalismus odpověděl na ofenzívu dělnické třídy v letech 1968-1973 svým dvojím útokem na celkový účet za mzdy, ukázaly se meze jakékoliv definice dělnické třídy na základě ”místa výroby”. Dále se ukázaly meze jakékoliv definice socialismu založené na pouhé přímé demokratické kontrole dělnické třídy nad místem výroby. S grundrisseovskou fází kapitalismu se vědecká práce stala tak významným zdrojem hodnoty, jakým v éře masové výroby nebyla. Člověk negace, člověk uvědomění, vyděděný liberální student umění bez vztahu k transformování přírody měl nějakou úlohu jedině v éře státního úředníka. Touto úlohou bylo abstraktní předvádění univerzality, byl jí revoluční intelektuál. Abstraktní univerzalitu bylo možné a potřebné předvádět, jen dokud neexistovala ve skutečné praxi. Jakmile se významná část společnosti skutečně zapojí do konkrétní univerzální práce, nezbývá už pro státního úředníka žádný nezávislý (pozitivní) prostor.

Tiché přijetí atomistické ontologie marxismem 2. a 3. internacionály, jeho status ideologie náhradní buržoazní revoluce, je spojeno s jeho falešným hodnocením této konjunkce a s jeho etatistickým posláním státního úředníka. Fundamentálním problémem marxistického hnutí v období 1890-1920 bylo jeho přeceňování kapitalistické povahy tehdejší Evropy. Muselo se domnívat, že Evropa byla v zásadě plně kapitalistická, protože nemohlo pochopit svoji vlastní roli při dokončování kapitalistické revoluce. Evropa v roce 1914 přistoupila k dokončení fáze formální dominace a extenzivní akumulace. Nadále její trajektorií bude fáze reálné dominace a intenzivní akumulace. Klíčem k tomuto posunu byla agrární otázka.

Avantgarda jako hledání nového druhu aktivity

Otázka avantgardy se obvykle nepovažuje za součást dějin klasického hnutí pracujících. Její úloha ale nebyla bez významu pro problematiku člověka negace a konečně pro vizi toho, jaké má být překonání kapitalismu. V 19. století, kdy hnutí pracujících poprvé získalo v USA, Anglii, Francii a Německu masovou formu, to ještě nebylo jasné. Tehdejší obecnou koncepcí kultury byla demokratizace stávající vysoké buržoazní kultury. Životně důležitou funkcí klasického hnutí pracujících vlastně bylo poskytování sociálního rámce pro obecný seberozvoj pracujících lidí, který jim širší společnost upírala. Ale v době, kdy se oficiální hnutí pracujících seriózně institucionalizovalo, tj. v 60. letech 19. století, se už v samotné vysoké buržoazní kultuře projevovala krize. Krize měla formu vzniku avantgardy, předně ve Francii. Avantgarda vzešla přímo z revoluce roku 1848 a někteří z jejích nejvýznamnějších zakladatelů, jako Baudelaire, byly v červnu 1848 na barikádách. Pařížská bohéma z období 1848-1890 v té době fakticky neměla nikde v západním světě svůj protějšek. Pařížská bohéma byla společenským prostředím člověka negace par excellence, ale lidí, jejichž pouhá sociální existence nastolovala – jinak než hnutí dělnické třídy – potřebu nové formy společenského uspořádání. To, k čemu všude roku 1848 došlo, byl rozchod s univerzálními okázalostmi ”třetího stavu” po roku 1789 a nikde nebyl akutnější než ve Francii. Roku 1871 se bohéma opět projevila participací na Pařížské komuně. Vznikala tu problematika, která byla víc než jen problematikou ”spisovatelů a umělců” sympatizujících s hnutím pracujících. Jednalo se o problematiku vzniku jiného druhu společenského života, v němž by došlo k překonání izolace ”estetiky” do separátní sféry. V té době o tom nikdo neteoretizoval. Určitě ne nikdo v hnutí pracujících. Jenže, ač se otázka ”estetiky” tomuto hnutí v roce 1850 či 1871 nebo dokonce 1921 jevila jako periferní, rozhodně byla spjata s vizí socialismu a s otázkou ”uvědomění”. Klasickému hnutí pracujících v letech 1840-1945 dominovaly popularizované vize marxismu, ekonomického determinismu, očištěného vulgárního materialismu a mechanismu a stejně neoduševnělé vize ”kultury”, které byly obecně bez spojení s ”břitem” krize v samotné buržoazní kultuře (toto není samo o sobě kritika, poněvadž ona krize přirozeněčástečně reflektovala problémy specifického, nestabilního a často hermetického sociálního prostředí). Ale obzvláště s triumfem nacismu v roce 1933 se dostavilo obecné poznání, že světonázor klasického hnutí pracujících, zejména v jeho popularizované ”vulgárně materialistické” podobě, je pro boj s fašismem a pro jeho vysvětlení neadekvátní. Obzvláště Wilhelm Reich a Ernst Bloch učinili odvážné tvrzení, že nacisté zvítězili, protože strnulost levice přenechala mnohé ”subjektivní” domény pravicovému ”diskursu” a že v důsledku toho levice musí apel fašismu ”pevně negovat” tím, že mu tyto zbraně sebere.

Velmi málo umělců (nebo v této věci intelektuálů) z ”bohémského” prostředí se účastnilo aktivit klasického hnutí pracujících a pokud ano, pak jako jednotlivci. Nakolik v Druhé internacionále byla nějaká ”otázka estetiky”, dominovala jí velice klasická koncepce, koncepce podporovaná Marxovými a Engelsovými názory na toto téma. V žádné zemi nebyl významný teoretik, s výjimkou Trockého, který by měl co říci o inovacích mezinárodní avantgardy, kromě toho, že by je zatratil jako dekadentní. Bohéma a avantgarda se za přížský kontext dostaly teprve až zhruba v roce 1890, kdy došlo k zevšeobecnění toho druhu spotřeby, který umožnil jejich vznik v Paříži v období 1848-1890.

Tato situace se značně změnila v letech 1917-1921, kdy obecná radikalizace evropské společnosti poprvé přivedla významné prvky avantgardy do stran dělnické třídy. Stejně jako před rokem 1914 ani teď nešlo ani tak o dopad či vliv takovýchto prvků na hnutí pracujících jako spíš o vliv hnutí pracujících na tyto prvky. Ale v dlouhodobé perspektivě to mělo být důležité, protože válečná zkušenost zničila hegemonii dominantní buržoazní ideologie v umělecké a intelektuální vrstvě a její významné součásti přiměla k tomu, že ”podmínky umělecké tvorby” chápaly jako závislé na hnutí dělnické třídy a na jeho triumfu.

Vztah mezi francouzským dadaismem a surrealismem, německým expresionismem či ruským futurismem a konstruktivismem a hnutím pracujících – nebo v USA a Británii vztah méně celistvých prvků, které krátce tíhly k novým komunistickým stranám – byl krátký a obecně neplodný. Rozmach dělnické třídy světa byl poražen. Od krátké stabilizace světa v roce 1924 se začaly prosazovat stalinistické teorie ”socialistického realismu” a většina umělců odpadla od své revoluční společenské vize let 1917-1921 a vrátila se do svých oddělených estetických sfér, jako třeba neue Sachlichkeit v Německu. V této době se už ale velká část této vrstvy zase začala v roce 1935 pohybovat kolem hnutí pracujících, poněvadž spolu s érou lidových front se doktríny ”socialistického realismu” natolik vryly, že skutečné inovace modernistické avantgardy byly ignorovány nebo pomlouvány. Skutečné kulturní výtvory školy sociálního realismu jsou dnes ale jen předmětem výlučně archivního zájmu. Menšinky, hlavně v trockistickém hnutí (např. Bretonova, Riverova a Peretova spolupráce s Trockým), se pokoušely inovace modernistické avantgardy hájit jako estetickou revoluci, která je paralelou revoluce sociální, ale zůstaly jen malými menšinami.

Po II. světové válce měla polarizace mezi východním a západním blokem tendenci posilovat izolovanost modernistické avantgardy od problematiky hnutí pracujících. Oficiální projevy organizací hnutí byly natolik prodchnuté doktrínami ”sociálního realismu”, že rekonstituovaná ”bohéma” a ”avantgarda” měla po II. světové válce sklon pyšnit se apolitickým či antipolitickým estetismem. Tato odloučenost se začala bortit teprve až s příchodem ”Nové levice” po roce 1956 – kromě pár izolovaných případů, kde neměl žádný širší bezprostřední vliv – a významnějším způsobem teprve v druhé polovině 60. let 20. století.

Jako fundamentální sociální vrstva ”člověka negace” v novém druhu západních společností, které vzešly z krize let 1929-1945, byla avantgarda důležitá pro další vývoj hnutí pracujících, když se její zájmy v období 1965-1973 přelily přes hranice estetického ghetta do masového hnutí Nové levice a kontrakultury. Dopadem tohoto vývoje bylo ukončení kariéry ”člověka negace” v západní kultuře. Avantgarda období 1848-1890, 1890-1930 a 1945-1965 (v letech 1930-1945 ji v podstatě marginalizoval sociální realismus) napadala klasickou koncepci kultury svázanou s jednosměrnou komunikací a hloubavou úlohou publika. Za řetězem vývoje škol se skrýval vznikající fundamentální projekt ”nového druhu života”, požadavek totální transformace světa, která by překonala oddělenou estetickou sféru. Když se zhruba roku 1965 ze zájmů a ”antiburžoazního” ”životního stylu” avantgardy stalo masové hnutí mezi mládeží ze státně služebních sektorů, separátní doména představovaná dřívější avantgardou explodovala. Když do roku 1970 vznikla masová hnutí rasových menšin, žen, gayů a ekologů, byla překonána předešlá kulturní válka proti ”represi” těchto skupin. Avantgarda z před roku 1848 zmizela v generalizaci své senzitivity a ”programu” ve velké menšině společnosti. S touto generalizací přišel totální útok na ”univerzalismus” dříve konstituované inteligence – pseudoradikální postoj ”postmodernismu” – ve jménu definitivní ontologické ”odlišnosti”, kterou nelze zahrnout do žádného univerzálna.

Historické objasnění, čím komunismus nebyl

Ale vize společnosti za hranicemi kapitalismu – to, co bychom mohli nazvat ”programovou imaginací” nebo socialismem/komunismem – se rozhodně neomezovala jen na avantgardu a její vztah k hnutí pracujících. V základě je to tato ”vize”, co je dnes nejvíc nahlodané. Marxovým a Engelsovým východiskem byl rozchod s ”a priorním” schématem a sociálními plány narýsovanými utopickými socialisty 19. století a před nimi utopisty obecně. ”Komunismus není ideou nebo teorií, která se zrodila v hlavě toho či onoho reformátora světa,” říkal Komunistický manifest. ”Není ničím jiným než reálným hnutím, které směřuje k podrytí stávajících podmínek a rozvíjí se před našima očima.” Komunistický manifest nabízí program pro dělnickou vládu, ale je to program, který se už v době 2. internacionály považoval za překonaný. Zde má opět zásadní důležitost historický osud SPD. Marxismus v První internacionále existoval jen jako jeden proud z mnoha. Podle Marxe měl ”jeden krok skutečného hnutí vpřed hodnotu stovky programů” a tak Marx s Engelsem spolu s ”promarxistickou” frakcí rané SPD akceptovali spolupráci s ricardiánskými socialisty, chartistickými odboráři, blanquisty, jakobíny, proudhonovskými mutualisty, francouzskými utopickými socialisty, lassallovci, německými ”opravdovými komunisty”, jako byl třeba Weitling, a bakuninovskými anarchisty.

Stejně tak i u Pařížské komuny v roce 1871, jejíž dopady nakonec První internacionálu zničily, měli Marx s Engelsem dojem, že tím nejdůležitějším úspěchem vzniklého západoevropského a severoamerického hnutí pracujících je ”jeho vlastní praktická existence.” Komuna fundamentálně rozpracovala ”diktaturu proletariátu” a Marx poctivě přiznal, že ovlivnila jeho teorii státu. Velkou převahou marxismu nad všemi soupeřícími proudy bylo jeho spojení dávných teorií utopie a komunismu s konkrétní teorií dějin jako ”totality společenských vztahů”. Byl a dokázal, že je, teorií ”reálného hnutí rozvíjejícího se před našima očima”.

”Strašidlo komunismu” děsilo buržoazní společnost už roku 1848 a ještě víc roku 1871 a dalo vzniknout debatám, pomluvám a klepům dlouho před tím, než se historicky objevili Marx s Engelsem. Marxovo a Engelsovo odmítání oddávat se prázdným spekulacím o výsledku dějin bylo zdravou a jedinou možnou reakcí na bujení teorií o spasitelích světa před rokem 1848. Tím ale nechali vypracování veřejné tváře ”socialismu” na jednotlivcích a hnutích mnohem méně schopných než oni určit, čím komunismus není. Marx s Engelsem si uvědomovali, že sjednocení Německa a pozdvižení, které u jejich francouzských rivalů zanechala porážka Komuny, prospějí vyniknutí SPD a jejich teorie. Bylo-li vedení SPD skrze ”marxisty” jako Bebel, Wilhelm Liebknecht atd. (ti samí lidé, kteří Marxe přiměli k tomu, aby prohlásil, že ”není marxistou”) přímo ovlivněno zakladateli, patřili do něj ale i lassallovci, odboráři, kooperativisté a pozdější figury jako Eugen Duehring, který do strany krátce vnesl německý nacionalismus a antisemitismus spolu s populistickými ”antimonopolními” názory na ekonomii. Nejvýznamnějším projevem Marxova odstupu od rané SPD je Kritika gothajského programu z roku 1875, která za jeho života nikdy nevyšla a kterou jeho stoupenci v Německu v podstatě zatajovali. Dnes je naprosto fundamentální začít odkrývat rozpory mezi Marxem a těmi, kdo dokonce už před rokem 1883 mluvili jeho jménem.

K vzestupu SPD do hegemonního postavení v mezinárodním hnutí pracujících došlo během dekád mezi Pařížskou komunou roku 1871 a ruským rokem 1905. Boje německé dělnické třídy a postup strany a jejích odborů vyděsily Bismarcka a politickou třídu Druhé říše natolik, že vyprovokovaly postavení strany mimo zákon od roku 1878 do roku 1890. Německé stávky na konci 80. let 19. století byly důležitým faktorem pro Bismarckovo propuštění Wilhelmem II. a němečtí pracující opět zahájili stávkové vlny v poslední dekádě před rokem 1914. Během éry Druhé internacionály ale neprovedli žádnou kolektivní praktickou inovaci revolučního charakteru srovnatelnou s Komunou a ruskými sověty. SPD naopak čím dál víc prosperovala ze své provolební strategie, parlamentarismu, legalismu a ze svého váženého odborářství. Významem desítek let sociálního smíru, v nichž získala mezinárodní hegemonii, byl jejich zhoubný dopad na ideu, co je to vlastně socialismus a jak by se jej dalo dosáhnout. SPD byla v Německu širokou ”kontraspolečností” s obrovskými asociacemi nejrůznějších druhů, stranickým tiskem s desítkami místních deníků a s dělnickými kulturními a vzdělávacími programy, které patřily mezi její nejatraktivnější majetek. V tomto klimatu, kdy strana šla od jednoho volebního úspěchu ke druhému, postupně vznikla nálada, kterou Brecht zachytil ve své poznámce po Hitlerově triumfu v roce 1933: ”německá dělnická třída nebyla nikdy bezbrannější, než když začala věřit, že je její triumf nevyhnutelný.”

Marxistická tradice uvnitř Druhé internacionály konfrontovala a teoreticky rozpracovávala otázky komunálního socialismu (tzv. ”kanalizační socialismus”, který němečtí emigranti zavedli do USA), znárodňování nebo zespolečenšťování a ”racionálně plánované ekonomiky”. Rozvíjela teorie o přechodu od socialismu k vyspělému komunismu. Ale až do ruské revoluce roku 1905 a světové revoluční vlny let 1917-1921 – především v její německé a ruské fázi – byla specifická představa ”forem” vlády pracujících vágní, špatně rozebraná. Když ruská dělnická třída vynalezla sovět, centrální radu odvolatelných delegátů z továrních a oblastních rad, včetně rolnických, vojenských a námořnických rad, byla to praktická historická odpověď par excellence na tuto dříve teoretickou otázku. Ale celková porážka světové revoluční vlny vedla k destrukci sovětů v Německu i v Rusku a jejich revolučně demokratický charakter, obzvlášť tam, kde šlo o přímou dělnickou kontrolu nad výrobou, upadl na půl století do zapomnění. Nastolila-li tato zkušenost krátce jako obsah moci dělnické třídy ”znárodňování pod dělnickou kontrolou”, do roku 1930 už byl ”socialismus”, mimo malé frakce mezinárodní levé opozice ke stalinismu, všude spojen se znárodňováním a ekonomickým plánováním pod jinými rouškami.

Neboť dokonce i před rokem 1914 měla Marxova a Engelsova teorie, už vycenzurovaná veřejnými ”marxisty” z Druhé internacionály, důležité rivaly: fabiánský socialismus Webbů, komunální ”kanalizační” socialismus praktikovaný u moci místními sociálními demokraty, různá mutualistická schémata anarchismu, bismarckovské sociální pojištění. Díky jejich velkému rozšíření po roce 1945 se v retrospektivě může zdát, že významněji vznikly až tehdy, ale skromný růst sociálních opatření či legislativních iniciativ pro jejich zavedení v Británii, Švédsku, na Novém Zélandě a v Německu v letech těsně před rokem 1914 už z nadhledu jasně vyjadřoval budoucnost. V roce 1914 a několik desetiletí po něm ale ještě nebylo tak jasné, jak se tato budoucnost realizuje.

Je třeba se podívat na tento kritický bod těsně před příchodem sovětského fenoménu, který otázku obsahu socialismu/komunismu ještě víc zkomplikoval. Především je důležité vidět, jak ústředním se pod patronátem německé SPD stal stát pro klasické hnutí pracujících. Abychom mohli tento etatismus (který byl modelem pro většinu dalších významnějších proudů) kritizovat, musíme se na moment podívat na Marxovu a Engelsovu skutečnou koncepci komunismu, koncepci, která ve skutečnosti ovlivnila klasické hnutí pracujících jen velmi málo.

Pro Marxe a Engelse byl klíčem ke kapitalismu status námezdní práce coby komodity, status na trhu, který byl jak identický se statusem kterékoliv jiné komodity, tak zároveň byl statusem unikátní ”obecné komodity”, jejíž hodnota určovala hodnotu všech ostatních. A poněvadž komoditu definovali jako něco charakterizovaného užitnou i směnnou hodnotou, viděli tento dvojí, protikladný status pracovní síly – reálných lidských bytostí při jejich materiální produkci i reprodukci – jako zdroj celé řady dalších antagonismů. Byť si to málokdo uvědomuje, fundamentální marxiánská kritika politické ekonomie je založena na problému individuální kreativity ve společnosti, kde nemůže nic existovat, pokud to nedokáže prokázat svoji životaschopnost na trhu, kde se komodity navzájem konfrontují. Marx pro ilustraci používal příklad Miltona. Milton jako básník ”psal poezii tak, jako housenka bource morušového snove hedvábí.” Ale v buržoazní společnosti založené na produkci komodit muselo Miltonovo dílo projít komoditními vztahy s nakladateli, redaktory atd. Aktivita se v kapitalismu stala společensky ”zprostředkovanou”, tj. zprostředkovanou skrze směnu komodit. Komunismus pak byl společností, v níž by se Miltonova poezie, psaná ”tak jako housenka bource morušového snove hedvábí,” stala společensky bezprostřední, tj. byla by cílem výroby. Komunismus byl pro Marxe a Engelse ve své nejhlubší rovině společností, v níž by produkce a reprodukce kreativních jednotlivců byla cílem výroby a ne náhodným vedlejším produktem, kterým je v kapitalistických podmínkách. Všechny otázky potlačení námezdní práce, zespolečenštění soukromého vlastnictví a plánování jsou nakonec podřízeny tomuto cíli. V letech 1914-1945 umožnila nezbytná vágnost Marxovy a Engelsovy ”definice” socialismu/komunismu úplné skrytí tohoto emancipačního jádra marxiánské teorie prostřednictvím konkrétní dějinné zkušenosti mezinárodního hnutí pracujících.

Bezprostředním následkem středo a východoevropských revolucí byly v každé zemi dlouhé celospolečenské debaty o plánování, znárodňování, úloze státu, sociálních opatřeních, sociálním bydlení a některé z nich se za sociálně demokratických vlád ve Weimarské republice a v Rakousku přenesly do práva i do praxe. V Sovětském svazu připravila porážka mezinárodní revoluční vlny a mezinárodní izolace bolševiků (a stejně důležitá byla jejich izolovanost i v samotné sovětské společnosti) terén pro debatu o industrializaci v polovině 20. let 20. století, po níž v roce 1928 přišla realizace Stalinovy první pětiletky. Když se v roce 1922 dostal k moci Mussolini a v roce 1933 Hitler, stal se z fašismu třetí neočekávaný účastník mezinárodní ekonomické debaty, protože fašismus si toho hodně vypůjčil od socialistického hnutí a Mussoliniho dělnicko-průmyslové syndikáty pro regulaci každého sektoru italské ekonomiky (s mnoha bývalými anarchosyndikalisty v jeho straně) přitahovaly mezinárodní pozornost jako další možný model ekonomické regulace. Jak jsme již dříve naznačili, I. světová válka byla, mimo jiné, obrovským experimentem se státním managementem ekonomiky, který prostřednictvím svých praktikovatelů, jako byli Franklin D. Roosevelt, J.M. Keynes, Hjalmar Schacht, Jean Monnet a Walter Rathenau, prakticky demonstroval (tak jak to žádná teorie nemohla dokázat), že státní regulace a management nejsou s kapitalismem a se zisky pro kapitalisty neslučitelné. V letech 1929-1933 probíhala v německém dělnickém hnutí a v německém fašistickém hnutí velká debata o konkrétních řešeních ekonomické deprese a Hitlerova keynesiánská reflace – soustředěná na státem financovanou válečnou výrobu a tvorbu úvěrů – nebyla svojí teorií až tak vzdálená podobným řešením obhajovaným ekonomy z SPD.^[8] V letech 1929-1945 panovalo napříč celým politickým spektrem široce zastávané přesvědčení, že liberální kapitalismus a se stejnou pravděpodobností i liberální demokracie – tak jak existovaly před rokem 1914 – jsou mrtví. V době, kdy vypukla II. světová válka, přežívala ve vyspělém kapitalistickém světě už jen hrstka liberálních demokracií a i ony přistupovaly k masivním státním akcím, aby oživily své ekonomiky. V té době se pozorovatelům zdálo, že mezi americkým Novým údělem a francouzskou Lidovou frontou Leona Bluma a ekonomií německého či italského fašismu a sovětským ”komunismem” je úzká spojitost. Řadě pozorovatelů se vlastně zdálo, že toho mají mnohem víc společného navzájem, než toho kdokoliv z nich měl s liberálním kapitalismem z před roku 1914 (na nějž se navíc čím dál víc vzpomínalo skrze růžové brýle). Postavy jako Ital Bruno Rizzi psaly provokativní knihy o ”byrokratizaci světa” a Berle, Means a James Burnham v USA teoretizovali o ”manažerské revoluci”, při níž byli soukromí kapitalisté nahrazeni technokraty, manažery a státními administrátory. Řada z těchto teoretiků vlastně tuto změnu považovala za revolučnější a za skutečnější praktické zrušení kapitalismu než marxiánský socialismus, ať už v jeho populární nebo teoretičtější formě. Technokracie sama, která existovala jako trend od začátku 20. století, nabízela svoji verzi společnosti za hranicemi kapitalismu, v níž inženýři rozšíří své metody pro řešení problémů z technických otázek na otázky společenské a díky svému vědeckému výcviku budou zcela jasně jedinou skupinou, která to dokáže. Do konce 30. let 20. století se teoretikové státně regulačního řešení krize skomírajícího kapitalismu začali jevit jako opravdový ”embarras de messies”. II. světová válka, kde státní management zašel ještě dál, mohla takovéto proudy jedině posílit. Dokonce i mezi nebojujícími zeměmi, třeba v Latinské Americe, období 1929-1945 umožnilo, či si vynutilo, soběstačné stažení se z krizového světového trhu a a široké využití etatitistického nahrazování dovozů a dalších opatření, která vlastně díky poptávce vyvolané II. světovou válkou udělala z těchto let období průmyslového růstu.^[9]

Kdybychom ale evoluci debaty, či zdánlivé debaty, v meziválečném období o obsahu socialismu prezentovali, aniž bychom podtrhli skutečnost, že to byl Sovětský svaz a jeho plánovaná ekonomika, co jako model pro rozchod s kapitalismem zastiňovalo všechny ostatní, jednalo by se o překrucování. Uprostřed světové krize, zejména v éře lidových front 1935-1939, nebo později v letech 1941-1947 během spojenecké aliance proti fašismu, až do definitivního obratu ke studené válce v roce 1947, rozhodně nemůžeme podceňovat blahosklonost, s níž se ”pokrokové” živly ve všech koutech světa dívaly na sovětský model. Dokonce i vsuvka paktu Stalin-Hitler v letech 1939-1941 (jakkoliv odcizila souputníky Sovětského svazu ve zbývajících liberálních demokraciích) posloužila ke zvýraznění zjevně nezadržitelného vzestupu kolektivismu ve světovém měřítku. Toto porozumění a neochota kritizovat sovětský experiment sahaly daleko do řad socialistů a liberálů, kteří sami nebyli přímými obhájci stalinistického modelu. Smrt miliónů kulaků během kolektivizace, úloha miliónů dlaších lidí dotlačených do projektů otrocké práce, kvazivojenská reglementace dělnické třídy v letech ”plánovačských bakchanálií”, nebo implikace moskevských procesů (které vymazaly většinu bolševické staré gardy) se buď kategoricky popíraly jako buržoazní pomluvy, nebo se prezentovaly apologeticky či pragmaticky jako sine qua non každého smělého revolučního experimentu. Americké, britské a francouzské liberální i levicové kruhy 30. let 20. století se všechny hluboce pohroužily do stalinofilní absurdity. Francouzská Ligue des Droits de l‘Hommepodporovala moskevské procesy. V takové atmosféře bylo velmi snadné odmítat menšinky, které bojovaly proti stalinismu zleva, jako irelevantní sekty nebo prostě jako policejní provokatéry či fašistické agenty.

Radikální masové stávky a vlny ve Francii (1936) a sociální revoluce ve Španělsku (1936-37) se střetly s komunistickými stranami těchto zemí, aniž by to v těchto vrstvách vyvolalo jakékoliv vážnější otázky. Radikální dělnická vlna v USA, která začala v roce 1934, se do roku 1937 povětšinou transformovala v podporu pro reformní Nový úděl a to když se KSUSA spolu s příklonem k politice lidové fronty postavila za Roosevelta.

Nová společenská vrstva, která se rekrutovala ze státně služebního sektoru, jenž začal vzkvétat od 90. let 19. století, spatřovala v sovětském státu zrcadlový odraz svých aspirací (Webbové, krátce obdivovatelé Mussoliniho, jsou paradigmatickým příkladem) a sovětský stát pak nepřímo inspiroval horlivost, s níž se tyto živly usazovaly v rapidně expandujících státních byrokraciích Británie, Francie nebo USA. Spojenecké válečné úsilí za druhé II. světové války a plány poválečného světového pořádku spolu se vznikem antifašistických odbojových hnutí na kontinentě, který okupovali nacisté, tyto naděje ještě víc přiživovaly.

Už dříve jsme načrtli dopad rapidního přechodu k podmínkám studené války mezi spojeneckými partnery z II. světové války na mezinárodní politické a sociální prostředí. Instalace lidových demokracií ve východní Evropě, čínská revoluce a vypuknutí korejské války do roku 1950 ukázaly, že sovětský model má mnohem větší zjevnou sílu a dynamiku, než se zdálo možné před deseti lety v éře lidových front. Až do začátku 50. let 20. století, kdy se v západní Evropě konsolidovala ”restaurační” atmosféra, se zdálo, že britská labouristická vláda (1945-51) a levicová politická participace či dominantní postavení ve vládách národní obnovy ve Francii, západním Německu, Itálii a Belgii pokládají prostřednictvím širokého znárodňování a dalekosáhlého rozšiřování sociálního zákonodárství základy jakési ”socialistické” ekonomiky. Na rozdíl od I. světové války, po II. světové válce nenásledovala revoluční vlna v západní Evropě. Smírčí úloha francouzské, italské a belgické KS v období 1945-1947 nepochybně sehrála (jak jsme již dříve diskutovali) při demobilizaci nadějí dělnické třídy na fundamentální poválečnou změnu – nadějí, které sahaly daleko za hranice dělnické třídy – kritickou úlohu. Do ekonomické, politické a sociální stabilizace západní Evropy rovněž pumpovaly značné zdroje USA, přičemž donutily domácí politiku na kontinentu, aby se polarizovala podle bojových linií diktovaných vznikajícími studenoválečnickými bloky. Dále je třeba pamatovat na to, že na všech stranách bylo tušení opětovného pádu do deprese, deprese jako v letech 1919-1920, jakmile bude dokončena konverze k mírové výrobě. Protože se světová ekonomika z deprese dostala teprve v letech 1937-1938 spolu s opětovným zbrojením západu v předtuše II. světové války, zdálo se, že předpoklad, podle nějž demobilizace přinese depresi, je logický.

Připisovat fakt, že konzervativní restaurace v západní Evropě do roku 1952 v takovém prostředí uspěla, submisivitě západoevropských komunistických stran vůči tlakům Stalina a Jalty si žádá zodpovězení řady otázek. Stejně jako podobné vysvětlování porážky evropských revolucí po roce 1918 zradou sociální demokracie ani tazo teze nevysvětluje, proč masy pracujících takový kompromis tolerovaly a co je snad ještě důležitější, nevěnuje vážnější pozornost tomu, jaký druh ”socialismu” by tyto strany, tolik submisivní vůči Stalinovi, vybudovaly, kdyby se bývaly dostaly k moci.

Obzvláště malé revoluční skupiny aktivní v bezprostředně poválečném období, stejně jako řada dalších, pro samá apokalyptická očekávání a předpovědi o opakování vlny, která přišla po roce 1917, neviděly realitu tohoto období (s důležitou výjimkou bordigistů, kteří správně předvídali desítky let reformistické hegemonie). Kvůli takovým očekáváním a rozumným analogiím založeným na dějinné zkušenosti meziválečného období tyto proudy (a stejně tak všichni ostatní) neviděly hlubší síly pracující ve prospěch stabilizace a dlouhé poválečné ekonomické expanze.

Na několika důležitých bodech jsme se zmiňovali o důležitosti plného vstupu antikoloniálních hnutí v dekádě před I. světovou válkou do světových dějin, vstupu podtrženého japonským vojenským vítězstvím v roce 1905. V období akcelerované dekolonizace po II. světové válce, obzvláště po Bandungu, se nově nezávislé rozvojové státy jako Indie, Egypt, Indonésie či později Ghana a nakonec Alžírsko poprvé připojily k rostoucí škále států charakterizovaných jako ”pokrokové” a sloužících jako modely pro podobné země a antikoloniální hnutí všude ve světě. Ačkoliv tyto státy a jejich antiimperialistické ideologie vlastně mnohem víc přímo čerpaly z meziválečných protofašistických a fašistických hnutí střední a východní Evropy (zprostředkovaných dřívějšími příklady Attatürka, Iqbala či Vargase) než z marxismu, nová konjunkce po roce 1945 umožnila jejich recyklaci do ”pokrokového” tábora. A tak liberální ideologie éry z před roku 1914 sice v opotřebované formě přežila na konci 30. let 20. století ”éru kolektivismu” a své zdánlivé celosvětové vyhynutí, ale už v roce 1950 musela soupeřit se stalinistickými ekonomikami východního bloku a s novými ”bonapartistickými státy ve třetím světě”. Liberalismus ve své variantě z 19. století byl samozřejmě fakticky mrtvý. Minimálně prakticky přežíval ve ”smýšených ekonomikách”, ”sociálně tržních ekonomikách”, ”sociálních státech” a ideologiích ”třetí cesty”, které byly u moci v západní Evropě a ve Spojených státech. Teoretickou oporou řady z těchto institucionálních uspořádání byla samozřejmě teorie J.M. Keynese vyvinutá v meziválečném období. Ve všech těchto opatřeních šlo o vztah mezi státem a trhem, nebo plánem a trhem. Je třeba opsat celou dráhu této škály, protože během všeobecné krize mezinárodní levice v 70. letech 20. století se takovéto otázky velmi energicky vrátí v nové agresivní formě nastolené neoliberalismem. Skrze ruskou revoluci, meziválečnou zkušenost západu a dekolonizační proces mezinárodní levice spolykala celou širokou škálu variací na téma ”lidový stát”, s nímž přišla lassallovská SPD v Gothaji roku 1875. Merkantilistické kategorie státu a státního úřednictva si přivlastnily marxistické kategorie.^[10]

Poválečný růst: zlaté dny neproduktivních středních vrstev

Kapitalistická světová ekonomika neupadla po roce 1945 znovu do deprese. Třemi stádii započala jednu z nejdelších fází expanze v dějinách kapitalismu. V čistě ekonomickém smyslu by se růstová fáze, která v roce 1965 zařadila jinou rychlost a skončila v roce 1973, dala datovat – alespoň pro USA – od roku 1938. Je jasné, že se nikdo nepokoušel označovat jako ”socialistické” ty mezinárodní instituce, které vznikly na úsvitu poválečného oživení – bretton-woodskou dohodu o směnných kursech, Mezinárodní měnový fond, Světovou banku, GATT, OECD. Jenže, jak uvidíme, jednou z fundamentálních chyb všech etatistických řešení na západě a v dekolonizovaném světě bylo, že se ignoroval jejich význam. Za některých okolností byl stát považován za zodpovědného za rapidní, dynamický růst a v jiných odpovídal za stagnaci a úpadek. Nikdo ale nepochyboval, že za dané situace byl hlavním činitelem stát. Krize 70. let 20. století – s katastrofálními důsledky pro mezinárodní levici – ale ukáže, že je tomu jinak. Jedním slovem, levice podlehla institucionalismu.

Poválečný růst procházel třemi stádii. První trvalo od roku 1945 do roku 1958. Charakterizoval je Marshallův plán, pohyb směrem k evropské integraci, zajištění mezinárodní likvidity prostřednictvím americké platební bilance, rapidní růst v Evropě (s nízkými mzdami), pomalý růst v USA (přerušovaný recesemi v letech 1948-49, 1953-54, 1957-58, 1960-61) a intenzivní akumulace v severní Americe, západní Evropě a Japonsku urychlovala marginalizaci třetího světa.

Druhé stádium poválečného růstu trvalo od roku 1958 do roku 1969. Charakterizovala je důkladná změna ekonomiky USA po recesi let 1957-58 a akcelerace produktivních investic v zahraničí, obzvláště v západní Evropě. Vznik EHS (1957) otevřel Evropu mobilitě práce, ale i americkým investicím. Přibližně v roce 1965 se investice do výroby začaly přesouvat do vybraných částí třetího světa, kde produktivita práce dosahovala vhodné úrovně a kde existovala infrastruktura pro masovou výrobu. V druhém stádiu poválečného růstu odstartovala krize dolaru, o níž experti rokovali v roce 1958, vážné mezinárodní soupeření, přičemž se vyvíjel velký tlak na pevné směnné kursy, začalo se přecházet ke zlatu a vznikl euro-dolarový trh, aby absorboval cizinci vlastněné americké dolary z nyní nadměrného deficitu americké platební bilance. USA samotné si v letech 1961-1969 užívaly růstu, částečně stimulovaného vietnamskou válkou. Reálné mzdy námezdně pracujících v průmyslu dosáhly vrcholu v roce 1965. V Evropě začaly mzdy růst na konci 60. let 20. století, přičemž je tlačila militantnost dělnické třídy, která využívala růstových podmínek a vynahrazovala si tak všeobecné mzdové strádání v letech 1945-1965. Spolu s krizí dolaru v roce 1968 narůstající tlaky v bretton-woodském uspořádání vyústily v americkou recesi let 1969-1971. Dynamika mezinárodního růstu vyvrcholila evropskou a japonskou recesí let 1965-1967 a americkou minirecesí v roce 1966. Konečné stádium poválečného růstu, které trvá od roku 1973, bylo ve skutečnosti hyperinflačním superboomem, který už nečerpal z dynamiky ve výrobní sféře, ale závisel na masivní tvorbě státních úvěrů a v podstatě na plenění výrobních aktiv.

Pro naši diskusi o státu, trhu a plánu je rovněž důležité, abychom si povšimli vývoje v sovětském bloku. Už v roce 1944 se v sovětských ekonomických kruzích odehrála diskuse o zprovoznění zákona hodnoty. Od potlačení NEP v roce 1928 byly tržně orientované strategie industrializace v sovětské diskusi i praxi diskreditovány. Impozantní míry růstu dosahované ve fázi primitivní akumulace v letech 1928-1941 a podobné míry dosahované v období rekonstrukce po II. světové válce dál marginalizovaly tyto starosti. V roce 1962 však Československo, které bylo před II. světovou válkou nejindustrializovanější zónou východní Evropy s životní úrovní na obyvatele zhruba srovnatelnou s Francií, zaregistrovalo rok záporného růstu. Poněvadž se jednalo o nejprůmyslovější zemi sovětského bloku, vyvolala tato pozoruhodná skutečnost poplach. Český problém, který nakonec vedl k Dubčekovým reformám let 1967-68, zvýraznil problém celého bloku: vyčerpání akumulace založené na extenzivním růstu, situace, které západní ekonomiky jako celek čelily v období 1914-1945. A protože ve východním bloku tyto struktury leží blíže povrchu, osvětlují fenomén globálního významu. Východoevropské ekonomiky zjišťují, že je blokují centrální plánovači, jejichž metody, sotva adekvátní pro extenzivní akumulaci, jsou pro intenzivní akumulaci naprosto neužitečné. Centrální plánovači, ”oceložrouti”, jsou zhruba v pozici na práci náročných, národně orientovaných průmyslníků v USA, kteří ve 30. letech 20. století vzdorovali přechodu ke keynesiánství. Chruščovův neúspěch, bezvýznamnost Libermanových reforem v Sovětském svazu v roce 1965 a sovětská invaze do Československa pouze zpozdily den procitnutí, který znovu přišel s Gorbačovem v roce 1985. Ekonomiky sovětského bloku jsou lapeny mezi demontáží státně plánovacího aparátu, která by je racionalizovala a zdynamizovala, a tím, že by trpěly nezaměstnaností a sociálním rozvratem, který by následoval po úplném otevření se trhu.

Konec poválečného růstu na západě vyústil v krizi let 1974-1975, na kterou jsme naráželi už dříve. Iluze státního činitele v ekonomickém růstu, perspektiva státního úředníka, člověka negace, ”moi absolu”vyprchala. Deindustrializace západu se urychlila. Zintenzivnila se fáze ”technologicky špičkové” akumulace – přímé osvojení vědeckých vědomostí do samotného výrobního procesu. Vzestup neoliberalismu sahal od Británie s její Thatcherovou přes Reaganovu Ameriku a Mitterandovu Francii až po Gorbačovovo Rusko a Tengovu Čínu. V důsledku toho pak polská dělnická třída požadovala v letech 1980-1981 ”tržní socialismus”. Po celém světě se nastolovala volba mezi trhem a plánem. Zdálo se, že socialistická vize je v troskách. Bylo tu obecné povědomí, že neoliberalismus je ideologií úspornosti, regresivní redistribuce bohatství, splácení dluhu třetího světa, dalšího dolarového chaosu, dotování americké ekonomiky zahraničním kapitálem, rapidní akumulace dluhu, drancování korporativních aktiv a tunelování sociálních programů. Ale neoliberálové vykreslovali svět svými novými barvami (to, čemu Francouzi říkají ”la pensee unique”) a zdálo se, že v podstatě každá námitka vůči fungování ”trhu” je omluvou pro státní byrokracii a stagnaci. ”Levice” odpovídá voláním po ”průmyslové politice”. Problémem ale je vymanit se z mezinárodní hry o nulovou nebo zápornou sumu, v níž je dělnická třída polapena.

Přeložil: Vadim Barák, 3.9. 2001 – 12.9. 2001

^[1] srovnej, Loren Goldner, From National Bolshevism to Ecology.

^[2] srovnej, Loren Goldner, Remaking of the American Working Class.

^[3] srovnej, Karl Korsch, Marxism and Philosophy.

^[4] ohledně Vietnamu srovnej se znamenitou knihou z roku 1995 od Ngo Vana, Vietnam 1920-1945.

^[5] avšak srovnej, Loren Goldner, Remaking of the American Working Class.

^[6] pro kritiku Lenina srovnej, Loren Goldner, Remaking of the American Working Class.

^[7] ohledně německého ideologického vlivu na vývoj v otomanském a později arabském světě po roce 1908, srovnej s, Bassam Tibi, Arab Nationalism (anglický překlad z roku 1980).

Poznámka ze srpna 2000: ohledně Latinské Ameriky, srovnej s, Joseph Love, The Crafting of the Third World, 1996.

^[8] srovnej, Jean-Pierre Faye, Langages totalitaires.

^[9] srovnej s knihou od Josepha Lova.

^[10] excelentní diskuse na tato témata, R. Szporluk, Communism and Nationalism – Karl Marx versus Friedrich List, 1988).