Dělnická třída v Koreji: od masové stávky k prekarizaci[1] a ústupu (1987–2007)
Podobně jako ve Španělsku a Portugalsku (v letech 1974– 976) a v Brazílii (1978–1983) zničila dělnická třída v Jižní Koreji desítky let trvající vojenskou diktaturu masovými stávkami v letech 1987–1990. Stávky vyústily v ustavení radikálních demokratických odborů (zhruba v letech 1990–1994) a dosáhly plošného zvýšení mezd. Ovšem stejně jako v jiných případech byla dělnická třída degradována na nástroj „demokratické“ politické agendy, která rychle přijala globalizaci a neoliberální mantru volného trhu. Dokonce již před stávkovou vlnou, avšak především po ní, investoval korejský kapitál v cizině, zatímco doma prosazoval neoliberální utahování opasků. V letech 1997–1998 uvrhla asijská finanční krize Koreu do područí Mezinárodního měnového fondu (MMF) a rapidně urychlila prekarizaci tamní dělnické třídy, prekarizaci, která bývala hlavní kapitalistickou odpovědí již na problémy na konci 80. let. Dnes je prekarizováno nejméně 60 procent pracovní síly, a to tím nejbrutálnějším způsobem: tito pracující jsou neustále nuceni potýkat se s propouštěním a pobírají o polovinu nižší mzdu než asi 10 procent pracovní síly, která jsou označována za „stálé dělníky“. Byrokratické pozůstatky radikálních demokratických odborů ze začátku 90. let jsou dnes zatracovanými korporativními organizacemi dělnické elity a mezi prekérní a stálou dělnickou třídou dochází k tolika bojům jako proti kapitálu samotnému.
První část: historické zázemí
Stávková vlna známá jako Velký dělnický boj (Nodongdža Tejtudženg[2]), která v Koreji začala v červnu 1987 a pokračovala až do roku 1990, se řadí po boku polské Solidarity (1980–1981), iránských dělnických rad (1979–1981) nebo brazilské stávkové vlny v letech 1978 až 1983 mezi nejvýznamnější boje dělnické třídy 80. let. Tato stávková vlna otřásla základy diktatury, která kontinuálně existovala od konce korejské války, vybojovala významný nárůst mezd pro velké sektory korejské dělnické třídy a ustavila (v letech 1990–1994) radikální demokratické odbory v Národní odborový kongres (ChoNoHyop, NCTU), který se alespoň verbálně hlásil k antikapitalismu.
Stávková vlna triumfovala až ve chvíli, kdy začaly být její výdobytky vážně podkopávány. ChoNoHyop byl zničen vládní represí, která dopadla na jeho nejlepší militanty.
Na druhé straně začala vláda tolerovat konzervativnější aktivisty, kteří v roce 1995 založili Korejskou odborovou konfederaci (Minču Nočong,[3] zkratkou v angličtině KCTU). V prosinci 1996 se vláda pokusila prosadit zákon prohlubující prekarizaci práce, proti němuž se KCTU v lednu 1997 polovičatě postavila generální stávkou. Na podzim roku 1997 přivedl asijský finanční krach Jižní Koreu pod opatrovnictví MMF výměnou za pomoc ve výši 57 miliard dolarů, kterou MMF explicitně podmínil požadavkem, aby se součástí jeho restrukturalizačního programu stala prekarizace práce a masové propouštění.
V prosinci 1997 byl korejským prezidentem zvolen dlouholetý člen opozice Kim Dej Čong,[4] aby v únoru následujícího roku přivedl KCTU k „historické dohodě“, která akceptovala propouštění v řádu stovek tisíc pracovních míst a restrukturalizaci ve shodě s požadavky MMF výměnou za plnou legalizaci KCTU.
V roce 1998 založila Kim Dej Čongova vláda tripartitní komisi státu, kapitálu a práce podle korporativistické linie – bezúčelné těleso, které samozřejmě jedná jen ve prospěch vlády a kapitálu.
Jakkoli chmurně působí tento obraz (a navzdory téměř nekonečné sérii porážek), musela být korejská dělnická třída rozbíjena krok za krokem během dlouhých, tvrdých stávek. A nedávné události ukazují, že její bojovnost není rozhodně zničena.
Dnes, dvacet let po Velkém dělnickém boji z roku 1987, se korejská pracovní síla nachází v situaci, kdy byl v Koreji proces kapitalistické prekarizace doveden snad nejdál na celém světě (určitě však v rámci rozvinutých průmyslových zemí). Kolem 10 procent pracovní síly v Koreji je organizováno v KCTU se stálým zaměstnáním a výplatami, zatímco 60 procent je v režimu prekarizace a outsourcingu. Například v Huyndai Motor Company, jedné z bašt průmyslové militantnosti z let 1987–1990, pracují stálí a prekarizovaní dělníci vedle sebe, dělají tutéž práci, ti prekarizovaní však vydělávají až o 50 procent méně než stálí, kteří vydělávají asi 50 až 60 tisíc dolarů ročně plus příplatky za přesčas a odměny. Mezi prekarizovanou dělnickou třídou jsou odbory KCTU nenáviděny jako korporativistický štít pro stálé dělníky s vysokým platem. Ti pro změnu dokonce fyzicky napadali prekarizované dělníky, kteří šli do divoké stávky (např. v Kia Motor Company v srpnu 2007). V nedávných volbách (v prosinci 2007) volila značná část dělníků prezidentského kandidáta pravicové Velké národní strany (Hannara) I Mjong-baka,[5] bývalého výkonného ředitele Hyundai a soulského starostu, ve falešné naději v návrat expanzivního hospodářství 70. a 80. let.
Jakou cestu urazila korejská dělnická třída od ofenzivních bojů a vítězství k prekarizaci a porážce během pouhých dvou desetiletí, je předmětem tohoto článku.
Druhá část: demokracie ordinuje utahování opasků; třídní boj v autoritářském rozvojovém režimu
Korejskou dělnickou třídu je třeba situovat do širšího cyklu přechodu od diktatury k (buržoazní) demokracii, který začal ve Španělsku a Portugalsku (1974–1976) a pokračoval v zemích, jako je Polsko nebo Brazílie. Můžeme také zmínit následné exploze v období ústupu severoamerické a evropské dělnické třídy.
Došlo k nim vlastně v širším kontextu světové ekonomické krize, která přišla po poválečném boomu. Na Iberském poloostrově, v Polsku, Brazílii i v Jižní Koreji přišly větší intervence dělnické třídy v politice i ve společnosti po delším období intenzivního „ekonomického růstu“ (značně různé kvality) a po intenzivní represi nezávislé aktivity dělnické třídy, její organizace a po snižování mezd. Dělnické boje byly ve vztahu k zápasu širší „demokratické opozice“ vůči diktátorství pokaždé centrální a tato širší „demokratická opozice“ pokaždé převzala moc a uskutečnila (vždy ve spolupráci s mezinárodním kapitálem) tvrdé programy utahování opasků, které hnutí dělnické třídy rozdělily. Bylo by z toho možné vyvodit, že „demokracie ordinuje utahování opasků“, což je také skutečně i můj závěr.
V případě Koreje existují samozřejmě mnohá specifika, která nelze v žádném obecném porovnání opomenout.
V roce 1960 byla Korea považována za ekonomický „odpadkový koš“, v přepočtu na hlavu byla tak chudou zemí jako Indie nebo Tanzanie. V roce 1996 byla s velkými fanfárami přivítána do OECD jako „rozvinutá ekonomika“ a pouze rok poté (jak jsme již zmínili) padla pod kontrolu MMF.
Nicméně, Korea byla jako jeden z „asijských tygrů“ společně s Taiwanem, Hongkongem a Singapurem v letech 1960–1997 vyzdvihována jako příklad velkého úspěchu západní „pomoci“ zemím třetího světa a opatrovnictví MMF a Světové banky,který se stavěl proti stovkám příkladů nezdarů a regresu této „pomoci“.
Čím se Korea lišila? Zaprvé můžeme upozornit na její zvláštní status (který sdílela spolu s ostatními tygry) „výkladní skříně“, předsunuté hlídky amerického imperialismu, jejíž ekonomický úspěch byl důležitým nástrojem propagandy vůči (takzvaným) socialistickým režimům v její bezprostřední blízkosti, jmenovitě vůči Severní Koreji, Číně a Sovětskému svazu. Spojené státy s desítkami tisíc jednotek v Jižní Koreji tolerovaly etatistickou rozvojovou politiku, zatímco něco podobného ve zbytku nerozvinutého světa běžně podvracely.
Za druhé, Jižní Korea se stejně jako Taiwan od zbytku třetího světa lišila tím, že v letech 1945 až 1950 provedla agrární reformu, která definitivně eliminovala předkapitalistickou aristokracii jangban. (K této reformě došlo pod intenzivním tlakem agrární reformy na severu, která se rozšířila i na jih, když Kim Ir-senova armáda v prvních měsících války nakrátko okupovala téměř celý poloostrov.)
Za třetí, Jižní Korea, chudá na přírodní zdroje a sražená na kolena válečným stavem v letech 1950–1953, je příkladnou zemí „lidského kapitálu“, se silným důrazem, ne-li mánií po vzdělání. V roce 1960 zde byla mezi dospělými 90procentní gramotnost, což se s ostatními zeměmi třetího světa nedá srovnávat.
V roce 1945 byla země okupačními armádami Sovětského svazu a Spojených států rozdělena podle 38. rovnoběžky. Porážka Japonska ve druhé světové válce ukončila 35 let trvající japonskou koloniální nadvládu, která byla důležitým mezníkem v pokládání základů moderní kapitalistické ekonomiky (dědictví tohoto období je do dnešních dnů kontroverzní).
Když v srpnu 1945 japonští okupanti uprchli, jeden až dva miliony dělníků v americké zóně vytvořily v opuštěných továrnách dělnické rady. Mnohem spíš než oddanost dělnické samosprávě (korejská levice byla z drtivé většiny stalinistická) však byla důvodem potřeba výroby věcí nezbytných ke každodennímu přežití. Systém dělnických rad byl, jak se sluší a patří, zničen americkými okupačními úřady v prosinci 1945.
Korejská vrstva jangban a malí kapitalisté byli stejně jako evropská buržoazie kolaborující za okupace s nacistickým Německem politicky a společensky diskreditovaní. Americké okupační síly musely z pestré směsice slátat dohromady vládu, která bude schopná porazit sílící dělníky a zemědělce, z nichž mnozí podporovali Kim Ir-sena a jeho partyzány a všichni obecně volali po radikálních změnách. Spojené státy vsadily na osobu I Sung-mana[6] a dohlížely, ba přímo se účastnily nemilosrdného rozbití levice v jižní zóně během pětileté partyzánské války a masakrů, které předcházely propuknutí války se Severní Koreou v červnu 1950. Cokoli ze skutečné levice v roce 1950 zbylo, bylo fyzicky eliminováno během válečných let nebo uteklo na sever (kde levici často čekal stejný osud). Kontinuita s levicí před rokem 1945 byla na jihu zcela rozbita, což je faktor, který hrál důležitou roli během znovuzrození levice v 70. letech.
I Sung-man vedl obecně neobratnou a ekonomicky stagnující Jižní Koreu do roku 1960 zcela odkázán na americkou vojenskou podporu a pomoc. Nakonec byl svržen až studentskými nepokoji v roce 1960, po nichž si Jižní Korea užívala krátké období demokracie. To bylo ukončeno pučem Pak Čong-huiho[7] v roce 1961, jímž začala nová éra.
Pak Čong-hui nebyl jen dalším loutkovým diktátorem poválečné éry podporovaným Spojenými státy. Obecně se má za to (ačkoli pro to osobně nemám definitivní důkaz), že byl už v roce 1943 komunistou a o pět let později byl jako člen komunistické studijní skupiny mladých důstojníků uvězněn. Když se roku 1961 chopil moci, Spojené státy původně váhaly s jeho uznáním a během jeho diktátorské éry (1961–1979) nedůvěřovaly jeho nacionalistickým impulzům (k nimž patřil například nezávislý jaderný program) a jeho příležitostnému diplomatickému koketování se Severní Koreou.
Pak byl navíc během světové války vzděláván v japonské vojenské akademii a byl uchvácen japonským modelem ekonomického rozvoje, který se s jistým úspěchem snažil okamžitě napodobit v Jižní Koreji. Vzhledem k tomu, že japonský model zase kopíroval Prusko konce 19. století, vzala na sebe Jižní Korea „německý kabát“, který je zahalen vysoce sporným (a často zkresleným) japonským odkazem. Např. Pakova ústava byla napsána korejským právníkem, který studoval v 50. letech v Německu a oblíbil si teorii Carla Schmitta; základním kamenem Pakovy ideologie tak byl „výjimečný stav“. Poválečné středoškolské učebnice dějepisu napsal An Ho Sang,[8] ve 30. letech otevřený pro-nacista, který studoval během Hitlerovy éry v Německu: knihy byly plné ultranacionalistických mýtů zděděných po německém romantickém populismu.
Co je důležitější, Pak si došlápl na parazitické kapitalisty I Sung-manovy éry, které buď eliminoval, nebo přinutil k produktivním investicím. Na venkově zavedl politiku „Nové vesnice“ (Saemaeul[9]), která měla plně kapitalizovat zemědělství a přinutit venkovské obyvatelstvo odejít do měst a nechat se zaměstnat v průmyslu. Skrze antikomunistickou
Federaci korejských odborů (FKTU) zavedl režim drakonickou kontrolu nad prací, v případě nutnosti vynucovanou policejním terorem a mučením. Výjimkou nebyl sedmidenní pracovní týden s dvanáctihodinovými směnami. Během Pakovy éry vyrostly za státní kontroly úvěrů a za výběru „národních favoritů“ v jednotlivých průmyslových odvětvích slavné čäboly[10] (konglomeráty). Tento proces byl později, když se korejská ekonomika dostala v 90. letech do potíží, odsouzen jako „kapitalismus já-na-bráchu-brácha-na-mě“.[11]
Hospodářský rozvoj Koreje, stejně jako ostatních tygrů a na rozdíl od zbytku třetího světa, souvisel se vstupem do mezinárodního výrobního řetězce a se strategií orientovanou na export. Odstartoval textilním a dalším lehkým, spotřebním průmyslem, poté přešel k autoprůmyslu a loďařství a skončil u high-tech odvětví, v němž získával od 90. let důležité světové trhy s počítačovými komponenty.
Ekonomický úspěch desetiletí Pakova vládnutí nesmíme samozřejmě oddělovat od jeho diktátorských metod ani od mezinárodní konjunktury své doby (to jsou dvě skutečnosti, na něž se při debatách o ekonomických problémech Jižní Koreji zapomíná; nostalgický pohled na Pakovu éru skrze růžové brýle povzbudilo vítězství tvrdé pravice v prezidentských volbách v prosinci 2007). Kromě užitku, který Koreji přinesla americká geopolitická strategie během studené války, se jihokorejská ekonomika také svezla na vlně investic do průmyslu, které počínaje zhruba rokem 1965 začaly hledat cílová místa mimo Severní Ameriku a Evropu. Nezanedbatelnou roli hrály též odměny Korejců v zahraničí – jihokorejské jednotky sloužící ve Vietnamu přivedly do Koreje miliony dolarů, desetitisíce jihokorejských dělníků odešly během ropného boomu po roce 1973 pracovat na stavební projekty na Střední východ.
Vzhledem k centralitě lehkého průmyslu během „odrazu“ v 60. letech se korejské dělnické hnutí ne náhodou znovuzrodilo v textilním průmyslu a náhodné (protože pracovní síla je zde převážně tvořena mladými ženami) nebylo ani to, že bylo vedeno dělnicemi.
Současné korejské dělnické hnutí označuje za svůj symbolický počátek 13. listopad 1970, kdy se Čon Tchä-il,[12] mladý textilní dělník, rituálně sebe-obětoval na malé demonstraci v soulské oblasti sweatshopů. Předtím neúspěšně vyzkoušel všechny legální cesty, jak dělnické podmínky ve sweatshopech zlepšit.
Hnutí ze 70. let je charakterizováno vzrůstajícím počtem stávek vedených textilními dělnicemi v těch nejextrémnějších podmínkách. Požadavky byly jednoduché a přímočaré, zaměřovaly se na nelidskou pracovní dobu, nízké mzdy, autoritativní předáky a nedobrovolné umístění dělnic na ubytovny. Dělnice byly obvykle rekrutovány přímo z venkova a ze slumů kolem Soulu a ostatních měst. Stávky se téměř bez výjimky setkávaly s brutální represí ze strany tovární ochranky, policie, armády a najatých gangsterů z korejského podsvětí. Boj za demokratické odbory v Dongil Textile Company v Inčchonu v letech 1972 až 1976 byl v tomto smyslu exemplární. Sedmdesátá léta byla také svědky toho, jak se do dělnického hnutí zapojily náboženské skupiny (hlavně křesťanské) a radikální studenti (hakčul[13] neboli „přicházející z univerzity“). Náboženské skupiny byly inspirovány hlavně katolickou teologií osvobození a také podobnými protestantskými sociálními doktrínami. Stejně jako studenti zakládaly večerní školy pro textilní dělníky, kde je vyučovaly čtení a psaní, kancelářským dovednostem, ale také základům zaměstnaneckých práv.
V 70. letech vyrostlo též hnutí minčung (lidové kultury), které bylo úzce spjato s raným hnutím hakčul a náboženským hnutím. Jednalo se o hnutí především středních tříd, které se obracelo ke korejské lidové kultuře, která rychle ustupovala pod vlivem vnucené modernizace, a pokoušelo se jí využít k vytvoření „kontrakultury boje“ s využitím hudby a tance korejského šamanismu a rolnických tradic, což upevňovalo odhodlání skupiny v boji proti těžkým překážkám a represím. Zpívání je, podobně jako tomu bylo u amerických Industrial Workers of the World (IWW; Průmysloví dělníci světa), dodnes důležitou součástí korejského dělnického hnutí; demonstrující a stávkující zpívají tucty písní, které všichni dobře znají.
Korejské hnutí 70. let, ať už dělnické, hakčul, minčung,nebo náboženské, nepřekročilo rámec liberální demokratické ideologie a mělo tendenci dívat se na Spojené státy jako na sílu, která by mohla přehodit výhybku od diktátorství směrem k demokracii. To vše se změnilo po povstání v Kwangdžu[14] a následném masakru v květnu 1980.
Korea byla historicky zemí intenzivního lokálního patriotismu, který přežil do éry moderního kapitalismu. Provincie Čolla[15] na jihozápadě byla tradičně zemědělským zaostalým regionem. Pak Čong-hui na druhé straně pocházel z jihovýchodní provincie Kuongsang a jeho průmyslová politika byla primárně uplatňována zde, kde vytvořila hlavní centra jako Ulsan, Pohang a Pusan. Obyvatelé Čolly mu toto zanedbávání zazlívali.
V roce 1979 se zemí šířily masové demonstrace požadující demokracii. V čele mnohých z nich stáli dělníci. V říjnu byl Pak Čong-hui zabit šéfem korejské tajné služby, údajně po hádce kvůli otázce, jak demonstrace potlačit.
Třetí část: povstání v Kwangdžu a obrat k „marxismu-leninismu“
Podobně jako v roce 1960 došlo i teď ke krátkému demokratickému otevření, které však rychle skončilo nástupem dalšího vojenského diktátora Čon Tu-hwana.[16] V květnu 1980 armáda střílela do demonstrace v Kwangdžu, největším městě provincie Čolla. Výsledkem bylo povstání, v němž lidé převzali nad Kwangdžu kontrolu, ozbrojili se zbraněmi z vojenské zbrojnice a několik dnů bojovali s represivními silami včetně elitní jednotky, která byla stažena z demilitarizované zóny na hranici se Severní Koreou. Odhadovaný počet mrtvých na obou stranách (většina jsou pochopitelně oběti státní represe) je kolem 2 tisíc osob.
Kwangdžu bylo zablokováno a proniknutí jakýchkoli seriozních zpráv ven zabránila extrémní cenzura. (Dodnes platný korejský zákon o národní bezpečnosti znamenal, že mluvit o povstání v Kwangdžu na veřejnosti bylo až do 90. let těžkým zločinem.) Obecně se má za to, že se na rozhodnutí o tom, že se sáhne k extrémní represi, značně podílela americká vláda, která se poučila z nedávného svrhnutí íránského šáha v roce 1979, byla uprostřed teheránské krize s rukojmími a snažila se vyhnout se dalším radikálním masovým hnutím proti proamerickým diktátorům (toto přesvědčení bylo v poslední době posíleno odtajněním komunikace obou vlád během krize).
Od tohoto bodu se korejské hnutí rychle přesunulo od liberálně demokratických a náboženských ideologií 70. let k radikálnější, v podstatě marxisticko-leninské revoluční Tento ideologický obrat ukazuje důležitost celé předchozí éry: absolutní diskontinuita s levicí před rokem 1945, k níž došlo kvůli vládní a americké represi v letech 1945 až 1953 po japonském kolapsu; desetiletí diktátorství po korejské válce, kdy byla sebemenší společenská kritika označována jako kritika inspirovaná Severní Koreou; izolace od světového kvasu 60. let a dále. (Když se korejští studenti přidávali k podzemní opozici v 70. a 80. letech, bylo často jedním z prvních úkolů naučit se japonsky, aby mohli číst veškerou politickou – hlavně marxistickou – literaturu, která v Koreji nesměla být publikována).
V Jižní Koreji se tak téměř nevědělo o desítky let trvajícím rozpadu stalinismu, který jsme znali v Evropě nebo Americe, ale neznámé byly též důsledky roku 1968 a nová západní levice, radikální kritika leninismu, znovuobjevení Hegela a důsledky popularizace „mladého“ Marxe. (Na začátku 80. let byla odhalena tajná studijní skupina Lukácsových a Hegelových prací o estetice psaných v němčině a její členové byli odsouzeni na půl roku do vězení.) Výsledkem bylo, že se radikalizace hnutí po Kwangdžu ubírala podle „marxisticko-leninské“, pro-sovětské, pro-čínské, pro-severokorejské, ale vždy stalinistické linie. Do konce 80. let byl Trockij téměř neznámý, o jeho levé kritice ani nemluvě.
Některé marxisticko-leninské frakce, které se objevily v 80. letech, byly základem dvou hlavních tendencí organizovaného korejského hnutí (konfederace KCTU, kterou jsme již zmínili, a Korejské demokratické strany práce neboli KDLP). Těmito frakcemi je pro-severokorejská formace „Národní osvobození“ (NL neboli ču-čcheisté, jak byli nazýváni podle severokorejské doktríny soběstačnosti ču-čche[17]) a minoritní „Lidová demokracie“ (PD, více sociálně-demokratická). Během kampaně k prezidentským volbám v prosinci 2007 převzali ču-čcheisté plnou kontrolu v aparátu KDLP a zbavili se některých členů PD. (Je potřeba poznamenat, že jak ču-čcheisté, tak i PD mají hlavní základnu v odborech bílých límečků, jako jsou odbory v bankovnictví, školství a veřejném sektoru, zatímco modré límečky jsou k oběma frakcím z valné většiny indiferentní. Pod vedením ču-čcheistů KDLP v prosincových volbách roku 2007 oproti roku 2002 propadla, celonárodně z 5 na 3 procenta a v Ulsanu, baště korejské dělnické třídy, z 11 na 8 procent.)
Nacionalismus je v Koreji endemický, hnutí dělnické třídy nevyjímaje. Důvody můžeme nalézt ve staletích cizí nadvlády (čínské, pak japonské, nakonec americké), v rozdělení země po roce 1945 a v geopolitické pozici Koreji na „křižovatce“ čínské, japonské, ruské a americké sféry vlivu. Korejský poloostrov nebo hegemonie na něm byl odměnou pro cizí vetřelce už před staletími, v ne tak vzdálené historii byla Korea odměnou v čínsko-japonské válce v roce 1895, rusko-japonské válce v letech 1904 až 1905 a nakonec v korejské válce.
Staré korejské přísloví vystihuje tuto realitu slovy: „Když velryby bojují, rybičky se utíkají schovat.“ Snaha Japonců vymazat během jejich 35leté koloniální nadvlády (1910–1945) korejskou kulturu nacionalistické tendence jen posílila. A celý obrázek konečně dokreslují mýty o etnické stejnorodosti posilované mytickým populismem učebnic dějepisu a čerstvěji televizní historická dramata o báječných dobách korejské velikosti. (Odlišná, ještě nakažlivější verze tohoto nacionalismu je i v Severní Koreji.) V tomto kontextu jsou k posílení národní identity využívány i sportovní události jako olympiáda v Soulu v roce 1988.
Jakýkoli vážnější třídní střet tak na sebe v Jižní Koreji okamžitě bere internacionální rozměr.
Během znovuzrození levice v 70. a 80. letech tak nebyl nacionalismus zpochybněn. Když po Kwangdžu vytlačil stalinistický „marxismus“ liberálně demokratickou orientaci aktivistů, byly do Koreje dominantně importovány Leninova teorie imperialismu, teorie monopolního kapitálu a teorie závislosti, popularizované marxisticko-leninskými skupinami a vlivnými podzemními publikacemi.
Osmdesátá léta byla také svědky vstupu hnutí hakčul do továren. Byl tak masový jako každý srovnatelný „obrat k dělnické třídě“, který provedli po roce 1968 aktivisté ze střední třídy v západních zemích. Na vrcholu hnutí přijaly práci v továrnách tisíce bývalých studentů, kteří příležitostně dokonce vedli důležité stávky.
Korejské hnutí 80. let nahlíželo z pochopitelných důvodů Jižní Koreu jako „periferní“ zemi v americkém imperiálním systému, z něhož ji může vyprostit jen „socialismus“ (chápaný ve stalinistickém smyslu) a národní sjednocení. Z toho důvodu zde po dělnické revoltě let 1987–1990 existovala tendence podceňovat význam korejského průmyslového rozvoje a především pružnosti systému, který by v kapitalistickém rámci umožnil podstatně vyšší mzdy. Tato teorie byla posílena skutečností, že Jižní Korea ekonomicky doběhla a překonala Severní Koreu až kolem roku 1980.
Všechny tyto faktory dohromady znamenaly, že pád Sovětského svazu v roce 1991 měl společně s odlivem dělnických bojů po roce 1990 na korejské militanty mnohem hlubší psychologický dopad, než tomu bylo kdekoli na západě, kde prestiž Sovětského svazu splaskla částečně už v roce 1956 a zajisté po roce 1968. Ponurá nálada se objevila už na jaře 1991, kdy byl v Soulu policií ubit student a kandidáti demokratické levice byli poraženi v obecních volbách, což znamenalo symbolickou tečku za léty mobilizace a bojů. Můžeme navíc dodat, že korejská ekonomika se po boomu z let 1986–88 a první fázi velkého dělnického boje dostala kolem roku 1990 do nových potíží, z nichž se nikdy plně nevzpamatovala.
Podobně jako na západě v 70. letech tisíce aktivistů vyhořely, zmizely do soukromého života, pokusily se udělat kariéru jako střední třída nebo se jako akademici nechaly zlákat postmodernismem.
Čtvrtá část: národní politika a Velký dělnický boj; 1987–1990
Nezbytná je diskuze o politickém horizontu třídního boje. Začátkem 80. let se dělnický boj za demokratické odbory přesunul (jako korejská ekonomika samotná) z lehkého do těžkého průmyslu. Vojenská diktatura Čon Tu-hwana, která přišla po diktatuře Pak Čong-huiho, musela v polovině 80. let poněkud uvolnit kontrolu kvůli sílícímu tlaku širší demokratické opozice před blížícími se Asijskými hrami v roce 1986 a olympiádou v Soulu v roce 1988.
Bezprostředním spouštěčem velkého dělnického boje toho léta bylo konkrétně demokratizační prohlášení z června 1987, které vzniklo pod hrozbou, že by se k pro-demokratickým protestům mohla přidat dělnická třída. Hnutí se poprvé přesunulo z regionu Soulu a Inčchonu do nové jižní průmyslové zóny kolem Ulsanu, Masanu a Čhannjongu. V roce 1987 došlo k více než třem tisícovkám stávek, které si vydobyly vznik odborů, zvýšení mezd o 25–30 procent a zrušení nenáviděné vojenské disciplíny (stanovená délka vlasů, povinná ranní rozcvička) v továrnách. Svědkem masivní pouliční mobilizace a pouličních bojů, které trvaly až do roku 1990, byl konkrétně Ulsan, město společnosti Hyundai.
Stávka v Hyundai Heavy Industries (HHI), která trvala 128 dnů (prosinec 1988 až duben 1989), vyústila ve vojenský útok na okupované loděnice. Účastnilo se ho 9 tisíc vojáků a policistů, kteří zaútočili po zemi, z vody i ze vzduchu. Následovalo 10 dnů pouličních bojů (jichž se účastnily i ženy a děti dělníků) v dělnických oblastech Ulsanu. Po tomto boji následovala stávka v Goliatu, opět v HHI, která skončila trpkou porážkou. (Jako odpověď na tyto boje vystavěla firma Hyundai pro dělníky rozsáhlý komplex činžáků.)
Pátá část: začátek úpadku; 1990–1997
Odliv masových ofenzivních bojů mezi lety 1987 až 1990 a obecná poraženecká nálada, která následovala, otevřely novou fázi korejských dělnických organizací. Zvýšení mezd, vydobyté na konci 80. let, nakrátko posílilo iluzi o možnosti soužití kapitálu a práce, a tedy i reformistické proudy. Konkrétně uvnitř Národního kongresu odborů (ChoNoHyop) získala navrch pravicová a otevřeně reformistická (pro-severokorejská) frakce Národního osvobození (NO) nad oslabenou radikální frakcí. (Korejsky se frakce NO jmenuje Kukminpa, doslova „Práce spolu s národem“.) Tato frakce se vždy orientovala na politiky a byrokraty. Jak jsme již zmínili, vládní politika represe proti těm nejlepším militantům NCTU a podpora otevřených reformistů do roku 1995 NCTU zničily a vedly k přeskupení do KCTU pod pravicovým vedením. (Když byl NCTU v lednu 1990 zakládán, byla většina jeho vůdců ve vězení nebo se skrývali.) Vzhledem k dlouhé zkušenosti s diktátorstvím a „kapitalismem já-na-bráchu-brácha-na-mě“ mnoho dělníků buržoazní demokracii a neoliberalismus zpočátku podporovalo.
V Ulsanu nicméně panovala napjatá atmosféra dál, a když byl v červnu 1991 ve vězení zavražděn dělnický vůdce Pak Čang-su,[18] zaútočilo 20 tisíc dělníků z HHI a 30 tisíc dělníků z HMC na radnici. Boje probíhaly po celý měsíc.
V roce 1992 vstoupila Korea do Mezinárodní organizace práce (ILO; International Labour Organization). Bylo to v téže době, kdy se kapitalisté chystali k útoku na dělníky vybojované zvýšení mezd. Tehdy se začali organizovat také dělníci ze špatně placeného veřejného sektoru, přičemž těmi nejmilitantnějšími byli pracovníci Korea Telcom (KT). Ačkoli byly jejich požadavky zaměřeny hlavně na mzdy, týkaly se i prosazování demokracie na pracovišti.
Mezi lety 1993 až 1994 se uvnitř hnutí rozproudila debata o cestě vpřed, která zahrnovala i politické stávky, jejichž potřebu dělníci pociťovali. Radikálnější proudy chtěly změnit harakter odborů z podnikových organizací (tenhle charakter mají korejské odbory dodnes) na sektorové a vytvořit zastřešující organizaci. Jak NCTU pod nápory represe a machinacemi frakce NL dále kolaboval, byla otevřena cesta k vytvoření konfederace KCTU, která byla formálně založena v listopadu 1995 (legalizovaná byla ovšem až po krizi MMF).
Některé úspěšné stávky pokračovaly i v letech 1995 až 1996, např. stávka v KT, která si vydobyla významné mzdové vítězství. Díky podobným stávkám mzdy modrých límečků převýšily mzdy zaměstnanců ve veřejném sektoru. V téže době se korejští zaměstnavatelé přeorientovávali z modelu čäbol na výhody globalizace.
Kolem let 1996 až 1997 zařadily obě strany vyšší rychlost směrem ke konfrontaci kvůli zákonu o prekarizaci. Na podzim roku 1996 sílil tlak členské základny a rozjela se příprava na generální stávku. Pod tímto tlakem se musela KCTU stáhnout z rozhovorů ohledně neslavné tripartitní komise (stát, práce, kapitál), která bude vytvořena uprostřed krize MMF na jaře 1998. Členská základna skupinu NL stále silněji odmítala. Důležitou protizbraní radikálních militantů byl vznik hyung-jang jujik neboli dílenských organizací, které se pokoušely bojovat proti degeneraci odborů a proti KCTU alternativními organizacemi. Nikoli mimo odbory, ale jako skrytá mocnost uvnitř. Zároveň se ustavily „horizontální“ vazby mezi militanty v jiných odborech a bojovalo se proti trendu omezovat odbory na jeden podnik. Tyto dílenské organizace trvaly od roku 1990 do roku 2005. Někdy převzaly kontrolu v hlavních odborových organizacích, kde obvykle podlehly byrokratizaci; ke konci své existence se staly obětí rozličných skupin, které hledaly zadní vrátka pro převzetí moci v odborech, a nakonec se zhroutily. V nejlepších případech však uchovávaly, v obecně defenzivní situaci, kontinuitu s radikálním impulzem období let 1987 až 1990.
Šestá část: generální stávka a krize MMF; 1997–1998
Těsně po Vánocích roku 1996 Kim Jong-samova vláda na svém zvláštním nočním zasedání bez přítomnosti opozice prosadila první ze série prekarizačních zákonů zaměřených na vstup korejské ekonomiky plně do éry „globalizace“, zjednodušení propouštění a zavedení dvoupilířového systému pracovních smluv.[19] Jak již bylo řečeno, zaměstnavatelé postupně oklešťovali dělnické výdobytky z 80. let a ekonomika během roku 1996 slábla s narůstajícími případy bankrotů, tohle však byla první otevřená konfrontace nově získané moci dělnické třídy.
Konfederace KCTU, plně v rukou pravicové frakce, která porazila a nahradila NCTU, pod tlakem členské základny okamžitě svolala široce podporovanou generální stávku. Přidaly se dokonce „žluté“ odbory FKTU z éry studené války. Bílé límečky se přidaly též a na jejím vrcholu byly ve stávce tři miliony dělníků. (Původní zákon byl stažen, ale naprosto stejný byl přijat v březnu 1997 bez viditelné protiakce KCTU.) Historická zkušenost korejské dělnické třídy a novost prekarizace opět způsobily, že stávka byla spíše „antifašistická“ než protineoliberální. Konfederace KCTU učinila vše pro to, aby odvrátila konfrontaci s vládou, a všude, kde to šlo, aktivně demobilizovala. Členská základna na druhou stranu prokázala značnou spontaneitu např. v Hyundai a Kia Motor Company. KCTU byla podezřívána z tajných setkání s kapitalisty, na nichž je ujišťovala, že má stávku plně pod kontrolou a že stávka vybledne. Odbory navrhly impotentní taktiku „středeční stávky“, kterou později opakovaly znovu a znovu. Generální stávka vyčpěla v lednu bez výsledků. Po stávce byla na jaře roku 1997 založena Korejská demokratická strana práce (KDLP; Minju Nodong Tang) opírající se o tytéž pravicové prvky dominantní v KCTU. Neúspěch generální stávky byl nicméně zastíněn devastací korejské ekonomiky během asijského finančního krachu v letech 1997–1998.
Krize, která začala kolapsem místní měny v Thajsku v červenci 1997, se v následujících měsících valila přes Asii a každá země, která přijala „volný trh“, a rozvolnila tak kontrolu kapitálu, byla svědkem masivního odlivu kapitálu a pádu měny. Nejpostiženějšími zeměmi bylo Thajsko, Jižní Korea a Indonésie. Korejský won klesl do listopadu 1997 o 40 procent, pak se vládě Kim Jong-sama podařilo získat pomoc MMF. Všichni čtyři prezidentští kandidáti, kteří šli do prosincových voleb v roce 1997, museli podepsat souhlas se smlouvou s MMF, kterou bylo vyplacení pomoci podmíněno. Tak musel Kim Te-džung, konečně zvolený po desítkách let strávených v odloučení demokratické opozice, své volební období zasvětit prosazování drakonického balíčku propouštění, škrtů ve veřejných službách, deregulovaného rozprodeje korejského průmyslu a bank a prekarizace práce.
Korejská demokracie, stejně jako předtím hnutí organizované práce, triumfovala přesně v tutéž chvíli, kdy se splnění jejích předchozích slibů stalo nemožným, a triumfovala jako nezbytná cukrová poleva na hořkou medicínu. Bankroty přibývaly a počet sebevražd rostl raketovou rychlostí.
MMF původně požadoval, aby korejské banky propustily 50 procent zaměstnanců (číslo bylo později upraveno na 30 procent) a aby byl propuštěn zhruba stejný počet zaměstnanců veřejného sektoru. Do roku 1999 se míra nezaměstnanosti ztrojnásobila a miliony lidí byly uvrženy zpět do chudoby.
V této situaci hrál Kim Te-džung a KCTU role, které jim byly přiděleny. Jak jsme již zmínili, Kim dotlačil vedení KTCU do tripartitní dohody v únoru 1998, kdy KCTU schválila masové mimořádné propouštění. Členská základna proti takové ubohé porážce revoltovala a vedení vyhnala. V roce 1998 došlo k několika velkým stávkám proti propouštění jako např. v Hyundai Motor Company, ovšem noví předáci KCTU byli uvězněni a stávky utrpěly obecnou porážku.
Během krize MMF bylo zavřeno mnoho menších továren, včetně těch s militantními dělníky, kteří původně podporovali NCTU. V souladu s požadavky MMF se hlavním fenoménem korejské pracovní síly stali prekérní, příležitostní dělníci. Jako reakce na rozprodej podílů Korea Telcom investorům na Wall Street vypukla stávka a poukázala na rostoucí propast mezi stálými a prekérními dělníky. Kromě toho, že dostávali vyšší mzdy za méně práce, starším, stálým dělníkům chyběla na rozdíl od těch mladších, příležitostných počítačová gramotnost, a pociťovali tak zvýšenou nejistotu ohledně svého zaměstnání. Odboroví předáci hodně mluvili, ale neudělali nic. Nakonec stávkovali jak stálí, tak příležitostní dělníci, ale nikoli společně. Stávka v KT nakonec skončila propuštěním 10 tisíc příležitostných dělníků. Když pravicové vedení KCTU podepsalo s Kim Te-džungem v únoru 1997 smlouvu o masovém propouštění, bylo celé vyměněno poté, co kanceláře konfederace KCTU obsadili dělníci s ocelovými trubkami v rukou. Kontrolu převzalo nové levicové vedení, které se skutečně pokoušelo znovu odstartovat generální stávku proti novému pracovnímu zákonu v květnu, červnu i červenci, ale bez úspěchu. Staré vedení zůstalo zakopané v některých odborech v těžkém průmyslu a bránilo militantním akcím. V červenci a srpnu došlo k 28denní stávce v HMC, která skončila vyhozením 10 tisíc stálých dělníků. Během dalších dvou let bylo na jejich pozice přijato 10 tisíc příležitostných. KT a různé banky učinily podobné kroky.
Sedmá část – po roce 1998: vztah stálých dělníků k příležitostným se stává hlavním tématem hnutí dělnické třídy
Od krize MMF se otázka příležitostných dělníků stávala uvnitř korejského hnutí stále palčivější, stejně jako antagonismus mezi nimi a stálými dělníky, kteří na příležitostné nahlíželi jako na ty, kdo jim podkopává jistotu práce.(V roce 2000 byly založeny celonárodní odbory příležitostných dělníků, které jsou dnes zastřešující organizací s více než 50 tisíci členy.)
Už v roce 1999 si dvaatřicet dnů trvající celonárodní stávka 4 tisícovek lektorů škol jaenung (soukromých akademií pro školení po pracovní době) vydobyla práva kolektivního vyjednávání. Vláda popírala, že by šlo o dělníky, a nazývala je „nezávislými dodavateli“. Stávka byla důležitá, protože ukázala, že je možné příležitostné dělníky organizovat i přes odpor státu a zaměstnavatelů.
V letech 2000–2002 došlo k další stávce v Korean Telcom, která trvala 517 dní. Následkem porážky bylo rozpuštění odborů příležitostných dělníků. Stálí dělníci k nim byli obecně nepřátelští. Po stávce najal KT lidi jako dělníky, aniž by s nimi přímo podepsal smlouvu. V roce 2002 bylo 49 procent akcií KT prodáno americkým investorům, což přineslo vyšší balíčky odstupného a vyšší akcie pro stálé zaměstnance.
V měsíc trvající stávce v továrně na klimatizační zařízení na přelomu let 2000 a 2001 bojovnost příležitostných dělníků zradili stálí dělníci, kteří se proti ní postavili. Na druhou stranu ovšem dělníci z Lotte Hotel organizovali masový nábor do odborů a ukázali, že za jistých podmínek mohou odbory stálých zaměstnanců organizovat i příležitostné. Po kruté represi ze strany vlastníků a po uvěznění stávkujících hotel souhlasil s tím, že na dva roky uzavře se všemi pracovní smlouvy.
Během těchto let se však KDLP posouvala doprava a dominance linie NL orientované na byrokraty z KCTU a politiky KDLP organizování příležitostných dělníků bránila. (V roce 2004 dokonce KCTU pomáhala řediteli Hyundai v jeho volební kampani jako nezávislému kandidátovi.) KCTU byla integrální součástí neoliberalismu a posilovala outsourcing.
Například v roce 2003 řidiči náklaďáků v Pusanu úspěšně odstartovali stávku, kterou však vláda, zaměstnavatelé, KCTU a KDLP sabotovali. V tomtéž roce vypukla stávka v rafinerii LG Caltex (nyní GS Caltex), KCTU však neudělala vůbec nic na její podporu. V roce 2005 stávkovalo po 83 dnů deset tisíc příležitostných dělníků z ropného a chemického průmyslu v Ulsanu za zlepšení pracovních podmínek. Složitá struktura najímání zavedená státem a firemní strategií ovšem stávku ochromila. Z kapitalistů, ředitelů, menších byznysmenů, nevládních organizací a místní pobočky KCTU byla vytvořena „Komise pro oblast Ulsanu“. Odsouhlaseno bylo ovšem jen uznání odborů. Dělníci se vrátili do práce v průběhu jednání, které trvalo šest měsíců a nevedlo nikam. Návrat do práce s sebou přinesl malé ústupky ze strany firmy, ale poté, co se ze scény KCTU a KLDP stáhly, nebyl žádný z nich splněn.
Během léta 2005 se opět rozhořela bitva kolem prekarizace v ulsanské továrně HMC. Jeden dělník na protest spáchal sebevraždu a odbory odmítly, že by jeho smrt souvisela se situací v práci. Příležitostní dělníci se pokusili zastavit linku, stálí se však nepřidali. Manažeři a stávkokazi linku opět rozjeli, zatímco stálí dělníci stáli kolem a nic neudělali. Všichni pracující, kteří se do boje zapojili, byli vyhozeni.
V červnu 2006 kovodělnické odbory odhlasovaly vznik průmyslových odborů ve snaze překonat rozdělení dělníků do nesčetných přidružených provozů s různými pracovními smlouvami, HMC však stále vyjednává s firemními odbory. Mnoho militantních dělníků bylo proti iniciativě průmyslových odborů kvůli její korporativistické agendě.
Později v létě rozjeli divokou stávku příležitostní stavební dělníci gigantické ocelárny POSCO v Pohangu, byli však poraženi. V srpnu 2007 šli do divoké stávky i příležitostní dělníci z Kia Motor Company. Obsadili část továrny, byli však fyzicky napadeni stálými dělníky a byli přinuceni vrátit se do práce.
V jednom pozitivním případě z listopadu 2007 zorganizovali v HMC v Ulsanu hnutí členské základny stálí i nestálí dělníci poprvé společně.
Osmá část: stávka v E-Land rozjasňuje sociální horizont
Stále probíhající (tyto řádky byly napsány v březnu 2008) stávka v E-Land je nejnovějším a v některých ohledech nejdůležitějším bojem, který staví otázku příležitostných dělníků do samého centra korejské společnosti.
V listopadu 2006 schválila korejská vláda další ze série zákonů prekarizujících práci, který se po orwellovsku jmenuje Zákon o ochraně prekérního dělníka. Zákon byl vytvořen, aby vzbudil iluzi, že „se něco dělá“ s podmínkami, které se nyní týkají více než 60 procent aktivní populace. Zákon určuje, že po dvou letech práce by se měl každý dělník automaticky stát stálým zaměstnancem. Zákon nabyl platnosti o šest měsíců později, 1. července 2007, a nabídl značné právní mezery zaměstnavatelům, kteří se snažili příležitostné dělníky před uplynutím lhůty vyhodit. Některé firmy zákon dodržely, mnohem více jich však prekérní dělníky do července propustilo.
Celý proces bylo možné nejlépe sledovat na řetězci obchodních domů E-Land a na souvisejícím boji v podobném řetězci známém jako New Core. E-Land začínal jako malý rodinný podnik, vlastněný fundamentalistickým křesťanem, a vyrostl do podniku s ročním obratem 58 miliard dolarů a s 61 pobočkami po celé zemi. Převzal obchodní domy francouzského řetězce Carrefour. Společnost byla známá velmi tvrdými pracovními podmínkami. Zaměstnávala hlavně prekérní dělnice, které braly kolem 800 dolarů za měsíc a pracovaly v režimu 36hodinového pracovního týdne, často s dvanáctihodinovými směnami bez přestávky i bez možnosti odejít na toaletu. Firma navíc nutila všechny zaměstnance, křesťany i nekřesťany, aby navštěvovali kaple na provozovnách. V roce 2006 odvedl ředitel své církvi desátek ve výši 100 milionů dolarů. Těsně před tím, než vešel nový zákon v platnost, propustily E-Land a New Core tisíc zaměstnanců, jichž by se týkal a jimž by firmy musely dát řádnou pracovní smlouvu.
Bezprostřední reakcí byla stávka, která nyní (v březnu 2008) trvá devět měsíců a čelí téměř jisté porážce. V jejích počátečních dnech však přišly na pomoc tisíce příležitostných dělníků z jiných sektorů, aby pomohly provozovny E-Landu zavřít. Konfederace KCTU přistoupila k akci a pokoušela se dělat vše pro to, aby obrousila stávce hrany úlisnou rétorikou, zatímco odváděla energii členské základny a přívrženců „zvenčí“ nesmyslnými symbolickými akcemi.
20. července však okupovalo 200 zaměstnanců pobočku v Soulu. Vláda poslala 7 tisíc vojáků, policistů a firmou najatých gangsterů, aby je násilně vyhnali. Bylo uvězněno 200 osob. Chřadnoucí vláda (značně nepopulární a chystající se odejít v únoru 2008) sázela na úspěch nového zákona všechno. Nebyla však zdaleka jediná, kdo pochopil důležitost této stávky. Mnoho velkých konglomerátů (čäbol) přišlo E-Landu na pomoc s milionovými půjčkami. KCTU slíbila půjčit značnou částku odborům v E-Landu a New Core, když se jejich fondy na konci léta vyčerpaly, pak ovšem nabídku zrušila. Konfederace stále tlačila na firemní odbory, aby zasedly za jednací stůl, zatímco management E-Landu nenabízel do jednání vůbec nic. V listopadu se E-Land v Pohangu dokonce pokusil otevřít novou pobočku pouze s příležitostnými zaměstnanci. Pět set dělníků z E-Landu a další příležitostní dělníci nejenže zablokovali vstup do obchodu, ale dokonce napadli a odzbrojili policisty a najaté rváče, kteří ho bránili. Podobné akce, včetně blokád a obsazení obchodů, se opakovaly během celého podzimu.
Asi nejzásadnější byla na stávce v E-Landu skutečnost, že na rozdíl od předchozích stávek, které se točily kolem prekérní práce, se tato stávka těšila obecným sympatiím a podpoře ze strany pracujících v podobné situaci. Celonárodní bojkot snížil do prosince prodej o 30 procent a událostem byla alespoň v prvních týdnech nakloněna dokonce i média. Ať už si pracující stávkou vydobudou svá pracovní místa v E-Landu zpět, nebo ne (a nyní se zdá, že platit bude bohužel druhá možnost) bude pro širší dělnické hnutí vítězstvím, protože konečně učiní z prekarizace práce v Jižní Koreji otázku, kterou již nebude možné dále ignorovat.
V prosinci roku 2007 vyhrál prezidentské volby kandidát silně pravicové strany Hannara (Velká národní strana) I Mjong-bak, a to s významnou podporou dělnické třídy. To pravděpodobně osud stávky v E-Landu zpečetilo, protože nová vláda, která se právě ujímá úřadu, bude podporovat management E-Landu ještě otevřeněji než odcházející středo-levicová vláda, která byla terčem opovržení, protože znechutila široké masy. Vedení E-Landu pořád těží z finanční podpory dalších velkých korejských čäbolů, zatímco stávkující opustili téměř všichni jejich spojenci, KCTU v první řadě. Nová vláda přislíbila ofenzívu v podobě privatizací a „volnotržních reforem“ a své stoupence z řady dělnické třídy nepochybně zklame (dělníci ve volbách ostatně vyjadřovali spíše nespokojenost s bývalou vládou než podporu pro novou, kromě marných snů o tom, že I Mjong-bak jako někdejší výkonný ředitel firmy Hyundai navrátí zpět slavné dny korejského kapitalismu, které skončily před dvaceti lety).
Na závěr však řekněme ještě jednou: díky stávce v E-Landu nemůže být rostoucí krize představovaná v Jižní Koreji prekarizací práce potichu přecházena.
Soul, Jižní Korea, březen 2008
[V češtině vyšlo jako součást publikace „Miluju žlutý obrazovky“ vydané skupinou Kolektivně proti kapitálu; http://www.protikapitalu.org/down/Miluju_zluty_obrazovky.pdf]
Notes
[1] Prekarizace označuje proces zavádění prekérní práce (precarious work) do vztahu kapitál-práce, kdy je „tradiční“, dlouhodobý zaměstnanecký poměr nahrazován částečnými či krátkodobými úvazky nebo prací na živnostenský list či přes agentury, tedy méně jistou prací. Kritika podmínek prekérní práce ale nemá co dělat s adorací podmínek „tradičních pracovních míst“, i ta s sebou totiž nesou odcizení a vykořisťování a i ta jsou prekérní – nejistá: i ta ve finále závisí na tom, zda kapitál pracovní sílu potřebuje, či ne. (pozn. překlad.)
[2] Anglickou transkripcí Nodongja Taettujaeng (pozn. překlad.)
[3] Anglickou transkripcí Minju Nodong (pozn. překlad.)
[4] Anglickou transkripcí Kim Dae Jong (pozn. překlad.)
[5] Anglickou transkripcí Kim Dae Jong (pozn. překlad.)
[6] Anglickou transkripcí Rhee Syngman (pozn. překlad.)
[7] Anglickou transkripcí Park Chung-hee (pozn. překlad.)
[8] Anglickou transkripcí Ahn Ho Sang (pozn. překlad.)
[9] Alternativně Sämaul, anglickou transkripcí Se Maul (pozn. překlad.)
[10] Alternativně jaebol, chaebol (pozn. překlad.)
[11] V angličtině „crony capitalism“. (pozn. překlad.)
[12] Anglickou transkripcí Jeon Tae-il (pozn. překlad.)
[13] Anglickou transkripcí hakchul (pozn. překlad.)
[14] Anglickou transkripcí Kwangju (pozn. překlad.)
[15] Anglickou transkripcí Cholla (pozn. překlad.)
[16] Anglickou transkripcí Chun Doo Hwa (pozn. překlad.)
[17] Anglickou transkripcí juche (pozn. překlad.)
[18] Anglická transkripce Park Chang Su (pozn. překlad.)
[19] Nově přijatí zaměstnanci tak mají jiný plat než stávající. (pozn. překlad.)